Podle amerického ekonoma Paula Krugmana, se "Pikettyova diskuse" rovná "revoluci v našem chápání dlouhodobých trendů týkajících se nerovnosti." (Krugman 2014: 71) 

Toto tvrzení neznamená, že "s Pikettym" mohou být zodpovězeny všechny metodologické a empiricko-teoretické otázky moderních struktur rozdělování, ale to, že "už nikdy nebudeme hovořit o bohatství a nerovnosti stejným způsobem, jak jsme byli zvyklí." (Tamtéž: 81). Toto pozdvižení ve vědecké a veřejné rozpravě je výsledkem prezentace jak aktuálních poměrů, tak historických poznatků, týkající se dynamiky rozdělování bohatství a příjmů od 18. století. (Piketty 2014: 571)

Hlavním předmětem Pikettyových studií je nerovnost v rozdělování příjmů a bohatství. Směřuje k odkrývání důvodů společensko-ekonomického vývoje, které stále více propůjčují modernímu kapitalismu charakteristiku oligarchické společenské struktury. Více než ve kterékoli jiné zemi se většina občanů USA považuje za příslušníky střední třídy. Na rozdíl od mnoha evropských zemí, kde se termín "střední třída" vztahuje na maloobchodníky, příslušníky skupin s vyššími příjmy a živnostníky, ve Spojených státech termín "střední třída" označuje "střední vrstvu" občanů, kteří počtem daleko převyšují jak chudé tak bohaté. V současné době převládá názor, že sen o americké společnosti střední třídy se nyní již nějakou dobu rozplývá na noční můru destrukce střední třídy. Nerovnoměrné rozdělení příjmů, koncentrace bohatství a zanikání společnosti střední třídy - to jsou témata, pro něž se francouzský ekonom Thomas Piketty stal bestselerovým autorem v USA, kde byla již několik let prezentována hojnost studií týkajících se transformace "amerického snu".

Piketty zkoumá akumulaci kapitálu a rozdělení příjmů v západní Evropě a USA od počátku 19. století až k velké krizi 21. století. Přitom se dostává k závěru, že aktuálně se nestejnoměrné rozdělení příjmů a kapitálového majetku blíží k hodnotám, které byly naposledy dosaženy na konci 19. století. Údaje o poměrech týkajících se bohatství a příjmů v časovém rozpětí 100 až 200 let jsou všechno možné, jen ne spolehlivé. [1] Tak není například zohledněna v často používaných daňových údajích struktura dávek starobních důchodů, která je procentuálně daleko důležitější pro střední a nižší vrstvy společnosti, než pro horní třídu. Rovněž není zohledněno, že daňové slevy pro vysoké příjmy a majetky mohly od r. 1980 v několika zemích redukovat obchvatné manévry osob s vysokými příjmy. To znamená, že daňové údaje tím mohly nárůst nerovností zkreslit. [2] 

Další polemika propukla nedávno na základě kritiky, podle níž měl Piketty jistá data nepřiměřeně "přizpůsobit", zdůraznit nebo interpretovat. I po nyní publikované Pikettyově desetistránkové odpovědi zůstávají některé otázky nezodpovězeny. Pod čarou je však nadále zřejmé, že v mnoha zemích nerovnosti týkající se příjmů a bohatství od roku 1980 významně stouply. "Ústřední myšlenkou Kapitálu v jednadvacátém století je, že jsme se nejen vrátili k nerovnosti příjmů na úroveň devatenáctého století, ale že jsme také na cestě zpět k dědičnému kapitalismu, ve kterém nejsou vrcholná ekonomická rozhodování řízena schopnými jedinci, ale členy rodinných dynastií." (Krugman 2014: 72)

Krugman správně zdůrazňuje, že naše dosavadní znalosti a hodnocení nerovnosti týkající se rozdělení příjmů a bohatství jsou založeny hlavně na anketních průzkumech. "Avšak přes všechnu jejich užitečnost, data z průzkumů mají závažná omezení. Mají tendenci podhodnotit nebo zcela vynechat příjmy, které připadají hrstce jedinců na samém vrcholu příjmové stupnice. … Zde vstupuje do hry Piketty a jeho kolegové, kteří se obrátili ke zcela jinému informačnímu zdroji: daňovým záznamům. … Piketty a kolektiv … nalezli způsob, jak spojit daňové údaje s ostatními zdroji, aby poskytly informaci, která zásadně doplňuje výsledky dat z průzkumů." (Tamtéž: 74) [3] 

Změny posledních dekád vedou k reverzaci "velkého zhuštění" padesátých let, kdy se propast mezi bohatými a chudými postupně zmenšovala. Začátkem 21. století dosáhla v USA nerovnost rozměrů nevídaných od světové hospodářské krize v roce 1929. USA se stále méně podobají demokraciím střední třídy v západní Evropě a stále více "oligarchicky" uspořádané společnosti – jak ji známe z Latinské Ameriky nebo po-sovětského Ruska, kde je bohatství koncentrováno v rukou několika málo jedinců, stojících proti obrovské nižší vrstvě. Studie ukázaly, že více než polovina zisků z ekomického růstu v minulých dvou desetiletích připadla na jedno nejbohatší procento amerického obyvatelstva, což je důvodem, proč hnutí Occupy-Wall-Street pojmenovalo tuto novou ekonomickou elitu "jedno procento" (The One Percent). 

Hlavní teze Pikettyova výzkumu zní: USA, stejně jako většina ostatních moderních kapitalistických společností mění své sociální uspořádání směrem k oligarchickému řádu, ve kterém ovládá všechny rozhodující ekonomické, sociální a politické oblasti prostřednictvím finanční, hospodářské a politické moci malá vrstva velmi mocných a velmi bohatých lidí, která si svou moc může uchovat i přes příští generace. 

Piketty srovnává dnešní statistiky s daty z 19. století a nalezl vzorec, který podle jeho názoru obsahuje ústřední dlouhodobý trend kapitalismu: r > g. Zisk generovaný soukromým bohatstvím (r) je vyšší než ekonomický růst (g). Zcela bez vzorců a výpočtů to Piketty vyjadřuje jednoduchými slovy: "Kapitál je zpátky." (viz. diagram 1) 

Diagram 1: Nerovnost příjmu v USA, 1910-2010 (podíl horních 10%)

V USA dosáhl mezi lety 1910 a 1940, podíl příjmu nejbohatších deseti procent obyvatelstva 40 až 45% národního důchodu. Ve čtyřicátých letech nastal zřetelný pokles této příjmové skupiny: mezi středem čtyřicátých a koncem sedmdesátých let se podíl příjmu horních deseti procent pohyboval na poměrně nízké úrovni 35%. V různých studiích o poměrech v rozdělování v USA je tato etapa vývoje charakterizována také jako "velká komprese". Tím je myšleno, že v podmínkách silné technologické transformace ("technologická změna založená na odbornosti") byla společenské střední vrstvě prostřednictvím odpovídajících opatření politiky přerozdělování zajištěna fáze blahobytu. [4] Pohled na dynamiku poměrů rozdělování v hlavních kapitalistických zemích během 20. století ukazuje – i když se značnými rozdíly v jednotlivých zemích –, že v posledních desetiletích můžeme opět zjistit zhuštění nebo zúžení sociální nerovnosti na malou skupinu bohatých lidí a osob s vysokými příjmy. Piketty vyzdvihuje jako podstatné pro návrat k dědickým nebo oligarchickým strukturám kapitalismu následující trendy:

1. Na vrcholu společnosti vyplývá existující masivní nerovnost ze směsice hodnoty majetku (s odpovídajícími příjmy) a příjmů z pracovní činnosti.
2. V prvních desetiletích 20. století to byla v první řadě (s několika výjimkami v případě USA) nerovnost ve vlastnictví majetku, která byla odpovědná za stav struktury tříd.  
3. Také dnes vyplývá naprostá nerovnost ve prospěch horních vrstev společnosti z příjmu generovaného z vlastnictví kapitálu. Současně se ale u horní vrstvy společnosti zvýšila hodnota příjmů z výdělečné činnosti, což zvyšuje celkovou nerovnost.

Pikettyova vysvětlení, týkající se dynamiky sociální nerovnosti v průběhu celého 20. století, zůstávají kontroverzní. Toto platí zvláště pro jeho tvrzení, že v posledních dekádách návratnost z kapitálových investic rostla rychleji než celospolečenská produkce. Piketty neuvažuje dynamiku rostoucí nabídky finančního kapitálu a s tím od začátku osmdesátých let klesající úrokovou sazbu a její zpětné účinky na zvýšení cen cenných papírů a nemovitého majetku. Ani jeho poukazování na vyčerpání možností zvyšování produktivity a klesající růst obyvatelstva určitě nestačí na ukončení diskusí o příčinách ochabování ekonomického růstu a možného přechodu do fáze dlouhodobé stagnace.   

Kritika Pikettyho pro jeho příliš povrchní a zevšeobecňující studii různých strukturálních prvků akumulace kapitálu a z nich plynoucího rozdělování se také týká vývoje platů a mezd. Během 20. století jsme byli svědky hromadného zvyšování příjmů jako důsledku rozrůstání organizačních struktur a vlivu odborů. V posledních dekádách však došlo k poklesu mzdových kvót a rozštěpení mezd a platů kvůli úbytku členství v odborových organizacích a snížení závaznosti kolektivních smluv. Strukturální změny stejně jako vyšší váha finančního sektoru a zesílená politika deregulace zůstávají v Pikettyově přehledu pro delší časová období opomenuty. 

Hlavním tématem Pikettyovy knihy nejsou však příjmy, ale majetek. Podíl majetku v rukou nejbohatších je nyní mnohem větší v USA než v Evropě. Nejbohatších 10% Američanů vlastní 70%, přičemž nejbohatší 1% vlastní 35% veškerého majetku. V Evropě 10% nejbohatších vlastní 60% veškerého majetku, z toho 1% nejbohatších vlastní 25%. Majetek zvláště silně přispívá k upevňování poměrů ekonomické a nepřímo také politické moci, neboť jeho dosažení je mnohem méně vázáno na schopnosti individuálních osob než mzdy a platy a pouze se dědí. (viz. diagram 2). 

Diagram 2: Hodnota celkového soukromého majetku v % národního majetku 

Kapitál, tj. hodnota společností, nemovitý majetek, cenné papíry a půjčky, rostly v posledních desetiletích daleko rychleji než celková ekonomická výkonnost. Proto vlastníci kapitálu nechali daleko za sebou osoby závislé na mzdě a platu, stejně jako střední vrstvy společnosti. Od konce sedmdesátých let skončila fáze velké komprese, ekonomický růst začal ochabovat, snížení daní zesílilo příjmy z kapitálu a kapitálové zisky explodovaly také z důvodu expanze finančního sektoru. Kapitál nabírá téměř všude na váze a tento majetek se dále koncentruje v rukou několika málo osob. To není jen kvůli tomu, že bohatí docilují ze svého kapitálu vyšší návratnosti než drobní střadatelé, ale ještě více proto, že majetky jsou odkazovány klesajícímu počtu dětí. [5] 

Piketty se ve své studii koncentruje na vývoj na straně kapitálu. Ale stejně jako dalším výzkumníkům vztahů nerovnosti neuniklo jeho pozornosti, že původ zhoršování nerovnosti leží ve směsici poměrů  kapitálových a pracovních příjmů. Je jednoznačné, že na vrcholu společnosti příjmy z kapitálového majetku předstihují příjmy z platů stejně jako z bonusů. [6]

Přivlastňování horních 0.1% společnosti [7]

Nesporná je hypotéza, že se příjmová nerovnost od osmdesátých let masivně zvětšila, zatímco koncentrace bohatství narostla jen mírně. Neudržitelné je však tvrzení, že rostoucí nerovnost je čistě fenomén příjmů z pracovní činnosti. V takovém případě je třeba vysvětlit, proč byla v USA malá skupinka 0.01% výdělečně činných osob s nejvyššími příjmy schopná získat během posledních dvou desetiletí téměř výbušným způsobem extrémně vysoký podíl na celkovém bohatství (viz. diagram 3). 

Diagram 3: Vnitřní diferenciace 1%  špičky (podíl na celkovém bohatství)

Piketty zdůrazňuje právě pro USA podíl ekonomické elity (horních 10%) na zostřování sociální nerovnosti. Saez a Zucman, kteří tento výzkumný přístup dále rozvádějí, vyhrocují toto zjištění tvrzením, že je to především horní vrstva 0,01% s jejich špičkovými příjmy (nároky na stálé příjmy), kdo je odpovědný za prudké zvýšení nerovnosti. Tím se stává otázka, kde leží příčiny tohoto posunu rozdělování příjmů z pracovní činnosti ještě naléhavější. 

Na opačné straně vzestupu malé skupinky špičkové ekonomické elity, tj. jejich přivlastňování nepřiměřeně vysokého podílu společenského bohatství, je sociální pokles velké většiny. Samozřejmě, je nezbytné dále rozlišovat také mezi těmi 90% - především se to týká dynamiky nejistoty práce za mzdu a špatně placené práce (working poor), stejně jako tlaku na střední společenské vrstvy. Posun v míře úspor u této většiny, fakticky proces, který se projevil ještě před velkou krizí ve značeném poklesu úspor (negativní šetření), je silným důkazem pro změny v poměrech rozdělování v USA. 

Od Velké hospodářské krize v roce 1929 nebyla v USA propast mezi bohatými a chudými nikdy tak široká jako dnes. Zvýšení podílu horní elity na společenském bohatství odpovídá poklesu podílu velké většiny. Zhoršení jejich příjmové a majetkové situace se odráží ve skutečnosti, že 85% těch dospělých v USA, kteří se považují za střední třídu, sdílí názor, že je dnes pro členy střední třídy obtížnější, aby udrželi svou životní úroveň, než to bylo před deseti lety. Celkově 62% lidí s tímto názorem činí za to zodpovědný kongres, 54% banky a finanční instituce, 38% konkurenci ze zahraničí a 34% Obamovu administrativu. Naproti tomu 8% za to dává vinu střední třídě samé.

Kapitalismus finančních trhů

Rostoucí sociální nerovnost a v důsledku toho "mizení střední třídy" (Krugman) nejsou nikterak omezeny na USA. Spíše se dá říct, že v sedmdesátých letech odstartoval z USA trend směřující ke společnosti vlastníků, převaze vlády majitelů aktiv, nahrazujíce éru "společensky regulovaného kapitalismu".  Tento systém, moderovaný v závislosti na národních a historických specifikách, reflektoval rozvoj sociálních práv a společenského majetku (s nároky na systém zabezpečení) aniž by zároveň narušoval kapitalistickou dynamiku procedur akumulace a rozdělování. 

Hlavní charakteristikou akumulace kapitálu, poháněnou finančními trhy, je rostoucí sociální polarizace - která postihuje jak příjmy, tak majetek. Tento trend byl zesílen, jak ukazují data publikovaná OECD, týkající se příjmové situace pro období 2007 ke 2011. "Podíl celkových příjmů 1% nejbohatších lidí před zdaněním se v minulých třech desetiletích zvýšil ve většině zemí OECD, zvláště v některých anglicky mluvících zemích, ale také v některých skandinávských (z nízké úrovně) a v zemích jižní Evropy. Zmíněné 1% má dnes podíl od 7% v Dánsku a Nizozemí až k téměř 20% ve Spojených státech. Tento nárůst je výsledkem skutečnosti, že si 1% špička přivlastnila za poslední tři desetiletí nepřiměřeně vysoký podíl celkového příjmového vzrůstu: až 37% v Kanadě a dokonce 47% ve Spojených státech. Toto vysvětluje, proč většina obyvatelstva při pohledu na vývoj svých vlastních příjmů nenalézá shodu s vývojem statistického průměrného příjmu. Ve stejnou dobu vedlo snižování daní v téměř všech zemích OECD k tomu, že byly podstatně zredukovány sazby daně ze špičkových příjmů. Krize tyto trendy dočasně zastavila - ale předchozí vývoj nezvrátila. V některých zemích se špičkové příjmy již v roce 2010 znovu zotavily." (OECD 2014, viz. diagram 4)

Diagram 4: Růst příjmů 1% špičky na úkor 90% většiny (1975-2007)

Tlak na "střední třídy", "střední vrstvy" nebo " střed společnosti" je ohniskem politického konfliktu, vyplývajícího ze zostřování třídního antagonismu vyvolávaného kapitalismem finančního trhu. Tyto třídy jsou definovány svojí úrovní příjmů, kvalifikací a sociálním postavením v jejich pracovních pozicích. "Střed" může být charakterizován "třemi ústředními rysy: dostatečným příjmem, určitou mírou vzdělání nebo profesionální kvalifikace a pozicí na trhu pracovních sil nad málo kvalifikovanou a manuální prací". (Bertelsmannova nadace 2012: 48). Bližší pohled na tímto způsobem popsaným "středem" však ukazuje, že v této skupině jsou společně zahrnuty zcela neslučitelné skupiny osob: mezi jiným kvalifikovaní zaměstnanci v kapitalistickém průmyslu, zaměstnanci veřejného sektoru, drobní podnikatelé, stejně jako nepracující lidé (rentiéři, důchodci), kteří jsou vystaveni zcela odlišným pracovním a životním podmínkám v závislosti na jejich individuálních pozicích ve společenské dělbě práce a procesu reprodukce. [8] 

Ani neoliberální politika osmdesátých a devadesátých let, ani politika "nového středu - New Middle" nebyly schopny dodržet své sliby na stabilizaci situace "střední vrstvy" poskytováním pobídek pro majetkové tituly nebo odlehčením mezd a platů od příspěvků na sociální pojištění. Důsledkem bylo odcizení od politického systému také ve "střední vrstvě" a další rozpad bývalých lidových stran. 

Toto destabilizace "střední vrstvy" a krize její politické reprezentace nemůže být zpochybňována ani vládnoucí politickou a ekonomickou elitou. Zároveň části této elity tvrdí (v rozporu se všemi tendencemi vývoje založenými na empirických poznatcích), že zmenšování středních vrstev a polarizace v příjmech jsou pouze mýty a že stav paniky kolem "střední vrstvy" je nepodložený.  

Současně se však tento proces zhoršování "střední vrstvy" bere do úvahy a provádějí se dalekosáhlé změny modelu, které by mohly být označeny jako rozloučení se se "středem" jakožto základem buržoazní politiky. "Zůstává však otázkou, zda je střední vrstva vůbec schopna držet pohromadě moderní a složitou společnost jako je naše, a jakou důležitost pro to široká střední vrstva má. Faktem je, že stabilní společnost se sociálním mírem není odkázána na širokou střední vrstvu, ale může být zajištěna také možnostmi mobility." (Enste a kol. 2011: 15) 

Přesvědčivá politická koncepce pro stabilizaci "střední" společenské vrstvy v čase velké krize však není u průzkumníků "mýtu střední třídy" rozpoznatelná. 

Literatura

Atkinson, Anthony B./Piketty, Thomas/Saez, Emmanuel (2011), »Top Incomes in the Long Run of History«, Journal of Economic Literature, 49(1), pp. 3-71.

Bertelsmannstiftung (2012): Burckhard, Christoph/Grabka, Markus M./Groh-Samberg, Olaf/Lott, Yvonne/Mau, Steffen: Mittelschicht unter Druck, Gütersloh.

Bischoff, Joachim u.a. (1982): Jenseits der Klassen? Gesellschaft und Staat im Spätkapitalismus, Hamburg

Castel, Robert/Dörre, Klaus (Hrsg.) (2009): Prekariat, Abstieg, Ausgrenzung, Frankfurt a.M.

Deutsche Bundesbank (2013): Vermögen und Finanzen privater Haushalte in Deutschland: Ergebnisse der Bundesbankstudie, Monatbericht Juni.

Enste, Dominik H./Erdmann, Vera/Kleineberg, Tatjana (2011): Mythen über die Mittelschicht, Roman Herzog Institut, Information Nr. 9.

Kopczuk, Wojciech/Saez, Emmanuel/Song, Jae (2010), »Earnings Inequality and Mobility in the United States: Evidence from Social Security Data since 1937«, Quarterly Journal of Economics, 125(1), S. 91-128.

Krugman, Paul (2011): Infusion für die Wirtschaft statt Aderlass, in: Frankfurter Rundschau 26.9.

Krugman, Paul (2014): Thomas Piketty oder die Vermessung der Ungleichheit, in: Blätter für deutsche und Internationale Politik, Heft 6, 2014.

Leigh, Andrew (2007): »How Closely Do Top Income Shares Track Other Measures of Inequality?«, The Economic Journal.

Müller, Bernhard (2013): Erosion der gesellschaftlichen Mitte. Mythen über die Mittelschicht – Zerklüftung der Lohnarbeit – Prekarisierung & Armut – Abstiegsängste, Hamburg.

Noll, Heinz-Herbert/Weick, Stefan (2011): Schichtzugehörigkeit nicht nur vom Einkommen bestimmt. Analysen zur subjektiven Schichteinstufung in Deutschland, in: Informationsdienst Soziale Indikatoren, Ausgabe 45, Februar; zitiert in: Böckler Impuls 6/2011, In den Köpfen hat die Mittelschicht Bestand, S. 6f.

OECD (2013a): Crisis squeezes income and puts pressure on inequality and poverty. New Results from the OECD Income Distribution Database.

OECD (2013b): Krise steigert Ungleichheit und Armutsrisiko in OECD Ländern – Deutschland und Österreich im Vergleich positiv, Presseerklärung 15. Mai. www.oecd.org/berlin/presse/einkommen-verteilung-ungleichheit.htm.

OECD (2014): FOCUS on Top Incomes and Taxation in OECD Countries: Was the crisis a game changer?, Mai 2014.

Piketty, Thomas (2014): Capital in the 21st Century, Harvard University Press.

Saez, Emmanuel (2013): »Striking it Richer: The Evolution of Top Incomes in the United States (updated with 2012 preliminary estimates).«

Poznámky

[1] Chris Giles, novinář Financial Times, obvinil Pikettyho z použití pochybných kalkulací. Piketty připouští, že zdroje údajů pro rozdělení bohatství jsou mnohem méně spolehlivé, než ty dostupné pro nerovnost příjmů. Nicméně, korekce navrhované "FT" jsou "z větší části relativně bezvýznamné a neovlivňují dlouhodobý průběh vývoje a mou celkovou analýzu". Zároveň jsou samy založeny na "docela sporných"metodologických přístupech. Bezesporu mohou být zdroje dat ještě optimalizovány, ale podstatu závěrů to nezpochybní. Piketty více než deset let za podpory svých kolegů, jako je Anthony Atkinson (Oxford) a Emmanuel Saez (Berkeley), analyzoval historické daňové záznamy a krmil svůj počítač ekonomickými daty ze 20 zemí. 

[2] Jak ukazuje příklad Německa a daňových CD, je praxe daňových úniků stále ještě široce rozšířená právě mezi společnostmi a vlastníky velkých majetků. V tomto ohledu daňová data spíše zdůrazňují nerovnost. Jestli zdanění funguje lépe v dalších zemích bychom museli prověřit. 

[3] Německá Federální banka srovnávala celkovou ekonomickou bilanci majetku s výsledky průzkumu v soukromých domácnostech - PHF. Ve výsledku může být "pokrytí majetku domácností průzkumem PHF" kvalifikováno jako dobré. Čistý hodnota vlastního majetku sektoru privátních domácností je z 90% studií PHF pokryta" (Německá Federální banka 2013). Data získaná průzkumem v této studii z individuálních domácností jsou nižší než je skutečný majetek. Tyto rozdíly mohou být vysvětleny, mezi jiným, faktem "že extrémně bohaté německé domácnosti nejsou ve vzorku zastoupeny. Toto ovlivňuje především průměrné hodnoty ". (Tamtéž str. 28). Viz také: Joachim Bischoff/Bernhard Müller: Europameister in sozialer Ungleichheit. Vermögensverteilung v Deutschland, v Sozialismus č.7 - 8/2013, stránky 36ff. 

[4] Sociologové jako jsou Streeck mluví o "konci demokratického kapitalismu". Z pohledu politiky rozdělování tato formulace obsahuje verdikt nad kapitalismem 20. století. Piketty to vyjadřuje následujícími slovy: "Nepochybně byl růst střední třídy zvýhodněné dědictvím (nebo majetkově) strukturální změnou v rozdělování bohatství v rozvinutých zemích ve dvacátém století." (Piketty 2014: 260) 

[5] Svou podstatou jsou příjmy založené na majetku a kapitálu "příjmy bez výkonu/ bezpracné". Piketty říká jasně: " je tedy příznačné, že slova renta a rentiér měly ve dvacátém století vysoce pejorativní vedlejší význam. Já v této knize, užívám tato slova v jejich původním popisném významu, popisujícím roční kapitálové výnosy a příjmy těch, kteří z nich žijí." (Piketty 2014: 422)

[6] Jsme konfrontováni dvojitým bořením hranic. Hodnoty "kapitálových investic" rostou stejně jako příjmy z nich odvozené. Také příjmy z pracovní činnosti se příkře zvyšují; platy bohatých (jak horních 10% tak především nejvyššího 0.01%) v posledních desetiletích explodovaly. Z pohledu politiky rozdělování jde tedy o dva "regulační šrouby": regulace mzdových a pracovních příjmů, stejně jako zdanění majetků a příjmů z nich plynoucích.

[7] K tomu viz.: Emmanuel Saez (UC Berkeley), Gabriel Zucman (LSE a UC Berkeley), The Distribution of US Wealth, Capital Income and Returns since 1913, březen 2014. 

[8] Aktualizace ekonomické anatomie tříd v rozvinutých kapitalistických zemích na základě kritiky politické ekonomie zůstává důležitým budoucím úkolem pro levicové socialisty, její prosazení však předpokládá odpovídající zdroje (čas, peníze) (viz. Bischoff a kol. 1982).

Původní text publikován v Německu v časopise "Sozialismus" vydání 7 - 8/červen 2014