Česko před volbami
Neplatí - cherchez la femme! Ona nenápadná, ale mocná blondýnka, intimní přítelkyně premiéra a zároveň ředitelka jeho sekretariátu byla jen poslední kapkou, kterou se ucho utrhlo. Její využití vojenského zpravodajství k soukromému sledování premiérovy manželky je inovace i v celé EU. To nebyl skutečný důvod pádu nejen vlády, ale i celé české koncepce vládnutí. Téměř čtvrtstoletí trval proces postupné výstavby struktur, které relativně efektivně zajišťovaly uskutečňování politické a ekonomické vůle vládnoucích neoliberálních elit pod demokratickou fasádou. Provázáním pomocí toků peněz (korupce, vysávání státu), neformálním vlivem (mocným lobbingem), protlačováním takových pravidel, které sloužily jejich strategickým cílům, se podařilo vytvořit vcelku fungující systém. Ten až tak nezávisel na tom, zda vládla tzv. pravice, či soc. demokratická levice. Česká společnost to vcelku dlouho akceptovala. Zlom nastal s nástupem krize. Uplatňováním „rozpočtové zodpovědnosti“ pravicovou neoliberální vládou bez ohledu na rozumné potřeby většiny společnosti se podařilo zapadnout do vlekoucí se recese a vytvořit téměř národní frontu odpůrců od podnikatelů, živnostníků, přes obyčejné lidi až k těm nejpostiženějším, která se vymezovala proti vládě P. Nečase s ministrem financí M. Kalouskem. A tak vláda již neměla žádného významnějšího spojence a dosáhla nejnižší popularity v celé historii české společnosti s podporou méně než ¼ obyvatelstva. Bylo jen otázka času, kdy to vládnoucí skupina neustojí a nedožije do řádných voleb v květnu 2014. První přímá volba prezidenta umožnila do celého systému zasáhnout novými momenty a M. Zeman toho velmi rychle využil. To vše také znamená, že svorník občanské protivládní jednoty je velice křehký a dlouho nevydrží. Různé skupinové a třídní zájmy zvítězí. Předpokládaný vítězný blok, nepřesně médii označovaný jako „levice“, nemá pevné kontury a jednolitý také není. Kritika vlády také není kritikou pravice jako takové a nejde o společný odpor proti neoliberálnímu kapitalismu. Ani v uplynulých letech, kdy jsme se potáceli v krizi, se nepodařilo formulovat dostatečně přesvědčivou levicovou vizi pro českou společnost, která by ji považovala za reálnou a realizovatelnou. Vizi, která by v sobě zahrnovala jak pohled radikální, stavějící na systémové změně jako základu společenského pohybu vpřed, tak i koncept, který by byl přijatelný pro občany, kteří pouze „chtějí vylepšit kapitalismus“, přesto se cítí příslušníky levice a ctí solidaritu a rovnost. Nejen v ČR, ale i v Evropě dnes nejsou podmínky pro větší systémové změny. Poslední průzkumy ukazují očekávání občanů. Tak 95 % z nich by chtělo od voleb „nějakou změnu“. To vede mj. k tomu, že přes nedobré zkušenosti z minulých voleb některé nové politické subjekty opět rostou. Tak strana ANO 2011 (deklarující se jako středopravá) , za kterou stojí potravinářsko-chemický miliardář, který nedávno koupil jeden z nejpopulárnějších deníků, může být v novém parlamentu. Zatím je na prvním místě popularity sociální demokracie (cca 34 % křesel), sledovaná KSČM a TOP 09 (liberální pravice – předseda K.Schwarzenberg) s obdobným skórem okolo 15 – 17 %. Dosavadní hegemon pravice, Občanská demokratická strana (ODS) se propadla na ⅓ popularity sociální demokracie. S ní má téměř srovnatelnou popularitu jak strana blízká presidentovi – SPOZ (středolevicová strana s větším důrazem na prvky přímé demokracie), tak i již zmíněná ANO. Mimo parlament zůstává křesťanská demokracie. Protože se volby musí konat do 60 dnů, je málo času jak na promyšlenou kampaň, tak na koncepčnější personální politiku. To může být ošidné pro dominantní levicové strany – soc. demokracii a komunisty. Jim by část tzv. protestních hlasů mohly přetáhnout nové subjekty. Nevyjasněný je i budoucí poměr soc. demokratů ke komunistům. Vládní spolupráci s komunisty jim zakazuje 17 let staré usnesení. I president předestírá koncepci menšinové sociálně demokratické vlády s podporou komunistů, případně jeho uskupení SPOZ.
Loni se tisíce lidí sešli na Václavském náměstí, vyslechli řadu dobrých projevů od různých řečníků z občanských iniciativ. Je signifikantní, že se (zatím) hovoří jen o jednom z tehdejších řečníků, odboráři, který by měl jít do předvolebního boje v přední linii levice (za soc. demokracii). Strany dosud neprojevily zájem a ani představitelé a představitelky různých občanských hnutí a iniciativ také netouží nést svoji politickou kůži na trh. Objektivní překážkou bránící tvorbě co nejširší levicové fronty je nedostatek času. Ozývají se také obavy některých lidí ze stranických struktur (hlavně KSČM), že by se po zádech skromných straníků vyšvihli ti z různých iniciativ, kteří si to tak zvaně neodpracovali. Nejspíše to zůstane při starém - stranické nominace a „sázka na jistotu“ jak u kandidátů, tak i v heslech.
Tyto volby nebudou o volebních programech, jejich kvalitě, propracovanosti. Nejspíše budou vítězit emoce, mnohdy vyvolané mediální manipulací. Karta antikomunismu bude jistě uplatněna, i když její účinnost je stále menší. Je otázka, jak v kampani budou slyšet evropské tóny, spíše bude „národní“. Dnes se zdá pravděpodobnější, že přes „očekávání změny“ volby zásadní proměnu české politiky ještě nevyvolají. Ale mohly by být jejím startem.
Autoři
