Většina analytiků a občanů západní společnosti předpokládá, že žijeme v demokracii.

Ale je to opravdu demokracie – systém, kde lidé vládnou a jejich představitelé vyjadřují všeobecnou vůli? Nebo žijeme v oligarchii přestrojené za demokracii? Oligarchie: jinými slovy systém, kde malý, úzký okruh činí rozhodnutí, která považuje za potřebná.

Kapitalismus v roce 1980 odbočil za roh: od té doby se ve všech západních zemích po několika desetiletích, během kterých rozdělování příjmů zůstávalo relativně stabilní, neustále zvyšuje nerovnost. Zároveň je jádrem růstu nerovnosti další fenomén: mimořádně bohatí rozšířili svůj podíl na příjmech rychleji než "jenom" bohatí.¹ Na vrcholu společnosti se tak objevila velmi soudržná skupina, která jak z hlediska moci, tak životního stylu, sleduje především vlastní zájmy.

Zhroucení finančního systému, které začalo v roce 2007, odhalilo novou sílu třídy oligarchie. Logické by bylo, kdyby ti, kteří jsou zodpovědní za debakl, byli sankcionováni a finanční systém reformován. Místo toho si však drží svou moc a sdělují svá rozhodnutí příslušným politikům, kteří tato rozhodnutí bez zaváhání postupně provádějí, neboť jsou jen viditelnou přední stranou systematického propletence veřejné politiky se soukromým podnikáním.

V demokracii existuje základní rozštěpení mezi veřejným sektorem, zabývajícím se obecnými zájmy, a soukromým sektorem a jeho starostí o zájmy privátní, které zůstávají jeho právem, dokud tyto privátní zájmy neohrožují obecné blaho. V oligarchii je ale rozštěpení horizontální, mezi těmi, kteří jsou na vrcholu pyramidy a určují směr svým různým specifickým zájmovým oblastem, a státní politikou, určenou k tomu, aby toto odštěpení považovala za legitimní nebo nevyhnutelné.

V oligarchii úspěch znamená zejména systematickou kontrolu státu. Slovo "systematickou" je zde důležité: není to otázka zruinování státu, jako v nějaké africké diktatuře, kde příliš násilné vytěžování zdrojů udržuje lid v útlaku a bídě; znamená to spíše „řádné" čerpání zdrojů, bez zničující státní politiky a bez rozpoutávání rebelií, které by mohly trvalost procesu jejich čerpání ohrozit. Adekvátní úroveň vykořisťování a forma, kterou nabírá, dokládá schopnosti oligarchie, které se liší podle konkrétní země, její národní kultury a historie.

Skutečné vykořisťování se předně projevuje dvěma faktory, které usměrňovaly kapitalismus za posledních 30 let: váha velkých finančních společností, která v poměru ke státům obrovsky narostla, a ideologie privatizace, která napomáhá transferu veřejných prostředků do pokladen oligarchie.

Ekonomická globalizace představuje postup k nepřetržité koncentraci. Četné průmyslové sektory se tak staly privátními hájemstvími oligopolu. Přesto by globální moc společností neměla být zveličována: v roce 2002 reprezentovalo 50 největších společností v průmyslu a ve službách pouze 4.5% HDP padesáti největších zemí.²

Ekonomickou scénu však zcela změnil nový faktor: banky, penzijní fondy a investiční fondy zaznamenaly celkový nárůst velikosti a značně předčily velké podniky. V roce 2002 reprezentovalo 100 předních společností ve světě dohromady 5600 miliardy USD, což je drobnost ve srovnání se 100 předními bankami, které společně ovládaly 29600 miliard USD v aktivech.³ Moc finančního sektoru se stala kolosální. V roce 2010 každá z deseti největších globálních bank ohlásila aktiva za více než 2000 miliard euro, zatímco HDP středně velké země jako je Řecko, je v řádu 200 miliard euro.⁴

V hospodářské politice převládly zájmy finančního společenství, zajišťované pravidelným přesunem bankéřů na pozice politiků s nejokázalejším, ale jistě ne ojedinělým příkladem, jakým je velký počet spolupracovníků Goldman Sachs, kteří se přesunuli do veřejných funkcí.

Druhým aspektem oligarchické kontroly nad veřejným sektorem je obecný pohyb směrem k privatizaci, která začala v osmdesátých letech. Po předání průmyslových podniků privátnímu sektoru, se oligarchické vlády zaměřily na služby (dopravu, elektřinu, telekomunikace, kasina) a poté na zdraví, vzdělání a armádu.

Oligarchické režimy pečlivě zachovávají princip volených zákonodárných shromáždění. Aby však těmto shromážděním zabránily orientovat jejich zbývající pravomoci špatným směrem, existuje "lobbing" nebo diskrétní vliv na zvolené úředníky a politiky ze strany obchodních nebo průmyslových skupin, sjednocených specifickým společným zájmem.

Každý sektor - finance, ropa, počítače, elektřina, chemikálie, doprava, zemědělský obchod - vyvíjí silné úsilí k tomu, aby ovlivnil zákonodárce ve Washingtonu, Bruselu a jinde. Jejich úspěch je pozoruhodný. Například rozšíření geneticky modifikovaných organismů ve Spojených státech by nebylo tak dramatické, jakým dnes je, bez blízkých svazků mezi průmyslem a postupně vznikajícími vládami. Evropské projekty pro regulaci finančního sektoru jsou svěřeny skupinám expertů,  složených zásadně ze zástupců finančního sektoru.⁵

Politický systém Spojených států vyniká i z dalšího důvodu: voličská vítězství stojí milióny. Kandidáti nemohou vyhrát volby, pokud neutratí na televizních reklamách a další publicitě více než jejich oponenti. 93% reprezentantů a senátorů, zvolených do kongresu v listopadu 2008, utratilo většinu peněz během svých vlastních kampaní.⁶ Ve sněmovně a v senátu budou tito zvolení politici hájit spíše zájmy svých dárců než svých voličů. Nejcennější vítězství: volby a oligarchie jdou ruku v ruce.

Tvůrci veřejného mínění

Hlavní ideologickou roli sehrály dvě osobnosti, které žily v první polovině 20.století ve Spojených státech. Podle Waltera Lippmanna, politického novináře, nejsou občané schopni porozumět základním politickým záležitostem, které jsou v sázce. "Rolí veřejnosti není ani tak vyjádřit názor, jako spíše nějaký názor podporovat nebo odmítat. Na tomto základě není možné tvrdit, že demokratická vláda může přímo vyjadřovat obecnou vůli".⁷ Masy by proto měly dát svou důvěru "zodpovědným mužům". A mělo by být možné vládnout lidem "vytvářením konsensu" (formováním obecné vůle), použitím psychologických metod manipulace.

Názor, že občané nejsou způsobilí k pochopení složitosti problémů v moderní společnosti, je základním argumentem, který oligarchie užívá pro ospravedlnění své nadvlády. Lippmann měl silný vliv na Eduarda Bernayse, který vynalezl techniky "komunikace." Podle Bernayse, "vědomá a inteligentní manipulace s názory a zakořeněnými zvyky mas, hraje důležitou roli v demokratické společnosti. Ti, kdo manipulují tímto nepostižitelným sociálním mechanismem, tvoří neviditelnou vládu, která fakticky řídí zemi".⁸

Základem této metody je myšlenka, že jednotlivec není pánem své volby, neboť jeho "rozhodování je směsicí dojmů, působících na něho z vnějšku, ovládajících jeho myšlení, aniž si je toho vědom." "Umění mistra propagandy spočívá ve spojení "klišé, sloganů nebo obrazů, které symbolizují soubor myšlenek a zkušeností", jež rezonují "s klasickými zdroji emocí."

Myšlenky Bernayse a Lippmanna znamenají kritický odchod od koncepce politické společnosti, vytvořené liberály devatenáctého století: Na počátku osvícenství tito myslitelé považovali člověka za racionálního jednotlivce, schopného jasně vyhodnocovat výhody a nevýhody transakcí nebo situací, schopného učinit volbu, která odpovídá jeho skutečnému zájmu. Nový způsob myšlení popřel racionalitu jak občana, tak jeho role jako spotřebitele. Volbu jednotlivce řídí emoce a podvědomí a sledováním tohoto sklonu je možné orientovat jeho či její rozhodnutí směrem k řešení, požadovanému manipulátorem. Co je podstatné, je to, že pod rouškou demokracie redukované pouze na volby, řídí "zodpovědní lidé" masy bez narušení jejich víry v myšlenku, že demokracie dobře funguje.

Takový systém myšlení nicméně postrádal nástroj nezbytný k tomu, aby mohl být plně dovršen. Tímto nástrojem se stává televize. S jejím rychlým rozvojem v šedesátých letech vzniká možnost, že bude manipulačně-reklamní-televizní triptych pohybovat občanskou společností ve směru koncipovaném Bernaysem a Lippmannem: ke zdání demokracie.

Podle Eurodata TV, stráví diváci v 76 zemích každý den 3 hodiny a 12 minut před svými televizory. V dnešní Evropě již jedna nebo dvě generace žily s televizí od svého raného mládí. Ve Spojených státech jsou to tři takové generace.

Cílem televizní zábavy je odvracet masy od jakéhokoliv druhu politického vyptávání. Přehnané zobrazování emocionálních vztahů mezi jedinci - konkurence, zklamání, touha a chamtivost - vymazává na straně diváků jakékoliv kolektivní uvědomění. Je podporován nepřiměřený zájem o sportovní události, zatímco seriály a televizní filmy se zaměřují na policisty, delikventy a nemocnice.

Reklama, která usměrňuje a podporuje tyto programy, je dalším nezbytným nástrojem ideologické výchovy. Ta nikdy nepřestane promítat obrazy úspěchu, založeného na stále rostoucí spotřebě. Abyste byli nádherní, šťastní, zdraví a populární, musíte mít to, co my chceme, abyste kupovali. Sdělení je jednoduché, mocné a totálně politické: spotřebovávat je dobré.

Je nezbytné zdůrazňovat, že televizní sítě - stejně jako hlavní vystoupení v tisku a rozhlase - patří velkým společnostem? Téměř ve všech západních zemích je možné spočítat nezávislá média jakéhokoli významu na prstech jedné ruky.

Proč se nebouříme?

Snadnost, se kterou oligarchický režim vstřebal finanční krizi, jež začala v roce 2007, jeznepokojující. Záchrana finančního systému odhalila jasněji než kdy předtím životně důležitý význam veřejné intervence, čímž jasně ukázala stupidnost dogmatu volného trhu, spolu s cynismem a neschopností "finančních šampiónů" a dalších "expertů", kteří nebyli schopni katastrofu předvídat. Přesto lidé na Západě stále přijímají, bez větších protestů, rostoucí nezaměstnanost, množící se chudobu a do nebe volající nerovnost, nemluvě o neúprosném ničení životního prostředí.

Jak vysvětlit tuto všeobecnou apatii? Jednou z příčin je duševní a politické působení médií, specificky televize. První obětí je mládež, přijímající sto tisíc reklamních sdělení, aniž by byla od narození samozřejmě chráněna globálním politickým uvědoměním.

Předpovídat nezbytnost prodlužování mediálního působení je fatalismus. Heslo "Žádná alternativa neexistuje" (TINA), hlásané Margaret Thatcherovou, je trvale zakotveno v kolektivní mysli: neexistuje žádná alternativa ke kapitalismu, protože komunismus byl překonán; růst je nezbytně nutný, jinak nezaměstnanost vzroste ještě více; hyper-bohatí nemohou být zdaněni nebo utečou jinam; cokoliv pro životní prostředí uděláme, bude vymazáno čínskou zátěží, a tak dále.

Takový fatalismus je o to intenzivnější, že zacpává uši kultuře, která se stala mimořádně individualistickou. Od roku 1980, v míře předtím nikdy nevídané, zevšeobecnil kapitalismus odtlačování člověka od skupiny, popření kolektivu, pohrdání spoluprací a ostentativní konkurencí.

Oligarchické společnosti však nejsou diktaturami, vynořující se ve strašidelném přítmí. Jestli se lidé nebouří, je to také proto, že se bouřit nechtějí.

Cornelius Castoriadis kdysi vypozoroval, že existuje "jedna základní pravda, se kterou někdo bude velmi nesouhlasit: systém přetrvává, protože uspěl ve snaze, aby všichni lpěli na tom, co existuje".⁹

Kapitalistická kultura učinila z "ekonomických 'potřeb' střed všeho" a "kapitalismus uspokojuje tyto potřeby, které vytvořil, po většinu času tak dobře, jak jen může." V šedesátých letech Herbert Marcuse rovněž zdůraznil, že mizí opozice mezi proletariátem a buržoazií, jakmile "chudou dělnickou třídu nahrazuje relativně spokojená střední třída".¹⁰

Zatímco šok v roce 2007 a po něm jasně a ve stále vyšší míře na Západě oslabuje střední třídu, ještě nevyvolal pocity vzpoury nebo solidarity s nejchudšími. Život je ještě dost pohodlný. To, co dominuje, je strach: objevuje se hrozba ztráty prestiže, zatímco hodnotový systém společnosti, řízený okázalou rivalitou vtiskuje znamení hanby čemukoliv, co vypadá jako neúspěch. V chování střední třídy proto dominují individuální ochranné strategie.

Členové této třídy přijímají nakonec jako svůj objev, že navzdory potížím, jsou jedněmi z nejbohatších na planetě. Zřejmost nerovnosti po celé planetě nakonec udeří do očí každého, a členové západní společnosti, dokonce i ti, kteří jsou oligarchií podvedení, si uvědomují, že patří k privilegovaným, což vytváří paradoxní solidaritu s vládnoucí třídou a cynicky přispívá k vzrůstu všeobecné zranitelnosti. 

Co globalizace opravdu znamená?

Jako celek je dnes společnost organizovaná tak, aby připisovala největší možnou část výnosu produkce kolektivní aktivitě malého množství lidí, kteří společnost řídí. Tito lidé prohlašují, že ekonomická prosperita je klíčem ke všemu, a že růst kombinovaný s technologií, všechny problémy vyřeší.

Všechno to by mělo druhořadý historický význam, pokud by se nesráželo s dominantním fenoménem naší doby: ekologickou krizí, která představuje rozhodující moment v historii lidstva, čas, ve kterém jsou dosaženy limity biosféry.

Během 30 let se tempo ničení zrychlilo, a to, co se zdálo být názorem neortodoxních proroků zkázy, začalo tvořit základ pesimistického kolektivního svědomí. Tento myšlenkový pohyb představuje radikální změnu historických vyhlídek: zatímco zrovnoprávnění osvícenského věku bylo posilováno příslibem lepší budoucnosti, úsvitem třetího milénia jen obtížně proniká nejisté světlo světa, v němž by se hlavním cílem mělo stát vyhnout se jeho sebezničení.

Avšak posledních 30 let bylo svědkem velmi rychlého růstu několika zemí na Jihu. Skupina rozvíjejících se zemí získává dostatečnou váhu, aby dominovala globální ekonomice. Během 20 let snížil tento rozvoj o čtvrtinu počet lidí žijících za méně než jeden dolar na den. Ale miliarda a půl lidí stále ještě strádá, když průměrný příjem zemí na jižní polokouli zůstává hluboko pod příjmem v bohatých zemích. Ekologická krize, zhoršovaná zintenzívněným růstem těchto zemí, se však pro ně stává další překážkou, kterou musí překonávat. Je vysoce nepravděpodobné, že vůbec kdy úrovně blahobytu obyvatel Severu dosáhnou.

Tato nerovnost se nezdá být ospravedlnitelná nebo udržitelná. Co je opravdu v sázce, je konec Západní výjimečnosti. Průmyslová revoluce, která započala v Evropě a rozšířila se pak do Spojených států a Japonska, zahájila uzavřené období, během kterého se země Západu z hlediska svého bohatství a moci výrazně oddělily od zbytku světa. Toto oddělení dosáhlo svého vrcholu na začátku 21. století, a nyní začínáme pozorovat, jak se zmenšuje.

Rozdíl nemůže být jednoduše smazán procesy, které se vynoří odspodu. Kvůli ekologickým omezením nemohou žít všichni obyvatelé planety jako lidé ve Spojených státech, Evropě nebo Japonsku.  Zmenšení rozdílů v bohatství musí proto přijít spolu s výrazným snižováním rozdílů od shora. Navzdory všem převládajícím aktuálním diskusím, politika, která se zabývá biosférou, ukazuje cestu: lidé na Západě musí redukovat svou materiální spotřebu a spotřebu energie, aby poskytli prostor ke zvýšení konzumace pro všechny, kteří žijí na této planetě. Materiální ochuzení lidí na Západě je novou perspektivou globální politiky.

To vše znamená, že musíme obnovit demokracii v duchovním kontextu, který je radikálně odlišný od toho, ze kterého se vyvinula. V 19. a 20. století demokracie rostla a dosáhla změn, protože slibovala pro většinu mnoho zlepšení, a tento slib ve spojení s kapitalismem splňovala. Dnes kapitalismus demokracii opustil, a my musíme demokracii znovu povzbudit obhajováním blahobytu, "dobrého života", který je podstatně odlišný od toho, který dnes ukazuje třpytivá reklama … který by především zabránil upadnutí společnosti do chaosu … který by dále nebyl založen na přitažlivosti věcí, ale spíše na zdrženlivosti podněcované obnovenými vazbami ke společnosti. Musíme vynalézt demokracii s nulovým růstem.

Otázka se netýká jen společností Západu. Co rozděluje dnešní svět: je to snad to, co staví proti sobě "Sever" a "Jih", nebo je to spíše propast, která odděluje globální oligarchii od utlačovaných lidí?

Země na jihu jsou mnohem méně homogenní než jejich obraz ukazovaný v médiích, fascinovaný ekonomickou výkonností: prožívají závažné konflikty mající co dělat s rozdělováním příjmů z produkce většinou ve prospěch nenasytné oligarchie a s modelem rozvoje, který obchází zemědělské otázky a zájem o životní prostředí. Často existuje opozice mezi vládnoucí třídou - která se spoléhá na městské třídy, jež si užívají rostoucí životní úroveň - a farmáři, proletariátem a obyvateli chudinských čtvrtí. Ba co víc, oligarchie ve všech světových zemích jsou uzavřené vrstvy: vytvářejí třídu napříč hranicemi, mající společnou ideologii a společné zájmy.

Země Jihu by neměly být považovány za blok. V tzv. nově se vynořujících zemích užívá část střední třídy a bohatí životní úroveň, jež má ekologický dopad, který je stejně závažný jako životní styl Západu. Globální nerovnost samozřejmě zůstává fenoménem, který musí být brán do úvahy, když je zvažováno obnovení rovnováhy mezi částmi světa, ve kterých je potřebné dosáhnout ekologického omezení. Ale to zakrývá hlavní nerovnost ve všech společnostech. Zcela jasně řečeno: žádný zaměstnanec z nižší vrstvy v Evropě nepřijme snížení své životní úrovně, jsou-li čínští milionáři těmi, kdo by z toho měl mít prospěch.

Abychom přijali ekologickou výzvu a vyhnuli se ústupu k nacionalismu, který by vyplynul z přístupu k problému podle jednotlivých zemí nebo bloků, je nutné vytvořit mezinárodní vzájemnost mezi lidmi s cílem dosáhnout všude zmenšení nerovnosti. To znamená, že v sázce jsou demokratické hodnoty na celé planetě; lidská práva, svoboda projevu, společné rozhodování nejsou západní hodnoty, ale prostředky, kterými se lidé osvobozují od svých utiskovatelů. 

Poznámky

1. Pokud jde o Spojené státy: Thomas Piketty a Emmanuel Saez. The Evolution of Top Incomes: a Historical and International Perspective, zasedání AEA 2006: Measuring and Interpreting Trends in Economic Inequality (Měření a interpretace trendů ekonomické nerovnosti), leden 2006.
2. Paul De Grauwe a Filip Camerman. How Big are the Big Multinational Companies? leden 2002.
3. François Morin. Le Mur de l’argent. Paris: Seuil 2006, str. 40.
4. Thomas Piketty. “Non, les Grecs ne sont pas des paresseux”, Libération, 23. března 2010.
5. “Financing Warmongers Set EU Agenda”. Corporate Europe Observatory, duben 2010.
6. Center for Responsive Politics. “Money Wins Presidency and 9 of 10 Congressional Races in Priciest U.S. Elections Ever, 5. listopadu 2008.
7. Walter Lippmann. Public Opinion. New York. BN Publishing2008, str. 161.
8. Eduard Bernays. Propaganda. Paris, Zones-La Découverte, 2007, str. 31.
9. Cornelius Castoriadis and Daniel Cohn-Bendit, and the public of Louvain-la-Neuve, De l’écologie à l’autonomie. Paris: Seuil 1981, str. 26-27 a 32-33.
10. Quoted by Wendy Brown, “Néo-libéralisme et fin de la démocratie”, Vacarme, č. 29, podzim 2004.