• Německo jako hegemonistická moc. Krize evropské integrace

  • Joachim Bischoff , Richard Detje | 14 Nov 12 | Posted under: Germany
  • Od samého počátku byla Evropa politickým projektem – jeho cílem je překonávat konflikty a dosahovat spolupráce. V průběhu posledních desetiletí byly evropské národy – vedené ekonomickými a politickými elitami – schopny překonávat své dlouhodobě utvářené nepřátelství.

    Tento cíl a ohromná oddanost mnoha sil v občanské společnosti a politických institucích, si nepochybně zaslouží uznání a ocenění jako služba věci míru.

    Nicméně je problematické, že byla Evropské unii propůjčena Nobelova cena míru. Po celou dlouhou dobu, až do současnosti, zůstává EU projektem ekonomických a politických elit. Z jihu na sever narůstá euroskepticismus. Zatímco šovinistická antidemokratická pravice vystupuje na obranu národního státu, levice mobilizuje proti sociálním důsledkům radikální politiky úsporných opatření. A politický blok konzervativců a sociálních demokratů se ve snaze držet se své mantry politiky radikálních úspor bez alternativ, setkává se stále většími obtížemi. Počet hlav států, které od roku 2009 politicky přežily krizi, je malý.  Za této situace je záměrem symbolického pokrytí, poskytnutého Nobelovou cenou za mír, posílení ideje míru.

    Zprvu byla evropská integrace projektem, který vyrostl na ruinách 2. světové války. Byl to však projekt - od Montánní unie (Evropského společenství uhlí a oceli) po Evropskou měnovou unii – v němž byl dominantním primát ekonomické integrace. Dřívější prezident Komise EU, Jacques Delors, využil k charakteristice tohoto problému představu „ruské matrjošky“. Měl vyrůstat z ekonomického, společenského a nakonec i politického pokroku. Zatímco však byl projekt vnitřního trhu EU v průběhu osmdesátých let uskutečňován s nadšením, v realizaci evropského sociálního modelu se sotva postoupilo. Liberalizace kapitálových trhů se posouvala – mezi jiným proto, aby se zabránilo spekulativním útokům proti národním měnám – k zavádění společné měny, která byla v dlouhodobém a středním výhledu – a s očima upřenýma na globální finanční trh – považována za investiční měnu schopnou seriózně soutěžit s US dolarem. Urychlen byl proces restrukturalizace „keynesiánského státu blahobytu“ a bylo dosaženo jeho kompatibility s finančními trhy EU. „Evropa“ se přeměnila v projekt ekonomických a polických elit a jeho demokratický obsah se ocitl na okraji. Pokusy sankcionovat tento proces v rámci Evropské ústavy a současně jej v ní skrýt, ve dvou veřejných referendech selhaly: ve Francii a v Irsku.  Nezanedbatelnou úlohu sehrál v tomto procesu odpor proti legální institucionalizaci vojenské politiky.

    Vstřikovat EU, uprostřed její největší ekonomické a finanční krize, symbolický kapitál Nobelovy ceny míru, je skutečně riskantním projektem, protože je Evropa ekonomicky, sociálně a politicky hluboce rozdělena. Velké, elegantní bulváry integrace už dneska nikam nevedou. Obnovený pokus předložit v průběhu následujících dvou let smlouvu o evropské ústavě, už nemůže zakrýt problém, který tkví v panství elity. Fiskální smlouva a zprávy, vydávané Trojkou, jsou předzvěstí nového evropského fiskálního režimu, jemuž budou podřízeny všechny oblasti společenského života. Shora je tak produkován masivní společenský svár. Mírová formule „pevně ukotveného kapitalismu“ či „rýnského kapitalismu“ už ve Francii a v Německu nepůsobí. Politika integrace a sebe-integrace Německa do evropského kooperujícího prostoru, dosáhla hranice: trvale se zvětšující trhlina mezi ekonomickou mocí Německa a ostatních zemí EU, vede k formování nových hegemonistických struktur a ke konfliktům, které jsou s nimi spojeny.

     

    Selhání modernizace

    Komise EU a německá kancléřka Merkelová chtějí ustavit evropský fiskální režim velice rychle, neboť propast mezi ekonomickou mocí Německa – a spolu s ním Finska, Nizozemí a Rakouska – a tak zvanými krizovými zeměmi, kam nyní patří Španělsko a Itálie, má být uzavřena, ale při převažující politice úspor se bude dále rozšiřovat. Vysoce produktivní průmysl a společnosti služeb v tak zvaném jádru Evropy, jsou v kontrastu se zřetelně slabšími partnery ve státech, které jsou dnes označovány jako součást periférie. Projekt všezahrnující modernizace Evropy, Lisabonská strategie, vyhlášená na podporu konkurenceschopnosti Evropy na světovém trhu, záhy selhala.  Jejím jádrem nebylo nic jiného, než pokus osvojit si německou obchodní strategii jako model vhodný pro celý evropský klub: její vysokou konkurenceschopnost, ekonomický růst na základě úspěchů v zahraničním obchodě a navíc zajištění zaměstnanosti a příjmů. Vyžadovalo to restrukturalizovat evropský sociální model v souladu s politikou konkurence-podpory, otevřít sféru sociální péče finančním trhům a umožnit další privatizaci veřejných podniků, zvláště v oblasti místní infrastruktury.  Výsledkem byla masivní expanze finančního sektoru, s následným růstem nestability  ekonomických a politických systémů. Německo bylo schopno vydobýt si vedení jako nejkonkurenceschopnější ekonomická moc.

    Slib vyrovnat ekonomický a sociální životní standard v rámci evropského režimu se od počátku ukazoval jako nerealistický.  S jednotnou evropskou měnou získalo Německo rozhodující konkurenční výhodu, avšak konkurenční výhody už nebyly neutralizovány zhodnocováním národních měn. Politika německé federální vlády, podporovat národní akumulaci uzurpováním společných požadavků na evropský domácí trh, mohla – vzhledem k měnové unii – dostat nyní šanci.  Protože slabší sousedé neměli možnost snižovat hodnotu vlastních měn, prudce rostl vnitřní tlak na snižování nákladů práce. Pokud by k tomu nedocházelo, vzrůstaly by dluhy. Zdá se, že tento systém „věřitel-dlužník“ „fungoval“ téměř po celé desetiletí. Expanze, která byla založena na rostoucím zadlužování, v kontextu velké ekonomické krize skončila.

     

    Rozdělení Evropy

    V zemích, jako je Velká Británie, existuje velký odpor k tomu poskytovat EU více moci. Různé země varují před dvourychlostní Evropou, v níž státy, jako 17 členů Eurazóny, spolu úžeji spolupracují a všichni ostatní se propadají do role outsiderů. Nedávno došlo k diskusím o změně smlouvy s cílem posílit společnou rozpočtovou a fiskální politiku. Nakonec se členové EU rozhodli uzavřít Smlouvu o rozpočtu (Fiskální pakt) při dvoustranných jednáních, a nikoli jako další rozvíjení evropské smlouvy. Není to jen euroskeptická Británie, která má k takovému vývoji velké výhrady. Znepokojení z dvourychlostní Evropy, v níž by různé země rozhodně nehrály nic víc, než zcela okrajovou úlohu, vzrůstá.

    Britský ministerský předseda Cameron připravoval na sjezdu Konzervativní strany veřejnost na tvrdé časy. Prohlásil, že k vyvedení země z hluboké recese budou přijata bolestivá rozhodnutí: „Pokud nebudeme jednat, pokud nepřijmeme obtížná, bolestivá opatření, pokud neprokážeme rozhodnost a představivost, nebude možná Británie v budoucnu tím, čím byla v minulosti. Protože pravdou je toto. Jsme dnes v globální soutěži.  A to znamená pro zemi, jako je naše, hodinu zúčtování. Utopit se, nebo plavat.  Jednat, nebo pokračovat v úpadku.“1

    Dosáhnout solventnosti může insolventní národ, ohrožovaný rozkladem, jen tak, že se podle jeho slov zbaví hory dluhů, bude jemně regulovat bankovní svět, dále redukovat sociální stát blahobytu a zvyšovat svou distanci od Eurozóny.  Rozpočet EU je typickým případem, „kde musíme vztyčit nové hranice“, prohlásil Cameron.  Jestliže bude rozpočet EU příliš velký, bude (Cameron) nový vnitřní rozpočet EU blokovat. Ministerský předseda požadoval pro budoucnost dva vnitřní rozpočty – jeden pro členy Eurozóny a další pro zbytek členů. Řečeno hrubě: existuje rostoucí propast mezi Eurozónou, kterou ovládá Německo, a členy, kteří nejsou s měnou spojeni, což vede v Eurozóně ke štěpení.

    Navíc, v mnoha zemích se politické souřadnice stáčejí doprava. Paralelně s tímto posunem dochází ke změnám v politickém systému: ke krátkodobému cyklu politických krizí jako důsledku programů úspor, který dezintegruje sociální vztahy, ke vzrůstající diskreditaci stranického systému a hledání východiska v „kabinetu expertů“, kteří by měli údajně nezbytné úspory uskutečnit, vzhledem k tomu, že se zdají být na konfliktech společenských zájmů a na moci klientských struktur nezávislí. Politickou architekturu současné Evropy charakterizují záchranné regulativy, které byly nařízeny během Velké deprese v třicátých letech v Německu a které dezorganizovaly parlamentní systém Výmarské republiky.  Za nového evropského fiskálního režimu musí členské státy předkládat své domácí rozpočty – dokonce dříve, než jsou posouzeny v národních parlamentech – komisi EU a evropskému výboru ministrů ke schválení, a jsou tak podrobovány trvalému monitoringu.

    Instalace autoritativního režimu – pozorovatelná v průběhu posledních měsíců – je tak nejen důsledkem zčásti mlčenlivého (i když často spíše hlučného) tlaku z finančních trhů (Habermas: „méně demokracie je pro trhy lepší“), je však nezbytně zprostředkována politickou třídou, která se organizuje za post-demokratických podmínek.

    Ve skutečnosti je v dobách ekonomického oslabení – a rozhodně v recesi – průmyslová základna mnoha zemí vystavena nebezpečí nefinančního druhu nákazy, což znamená, že zatímco německý exportní průmysl získává, profituje z expandujících požadavků, které přicházejí z latinskoamerických a zvláště asijských trhů, italské, portugalské a španělské exportní podniky se mnohem více zaměřují na stagnující trh evropský – a shodně trpí nakažlivou chorobou vyvolávanou evropskou odříkavostí. Co by mohlo v následujícím roce svalit firewall vztyčovanou fondy ESM,2 MMF3 a ECB4, je současný výskyt jak krizí reálné ekonomiky, tak krizí finančních trhů.

     

    Jitření krizí

    Světová ekonomika je na pokraji obnovené recese. Německo je výjimkou, protože jeho úroveň růstu a zaměstnanosti byla na dobrém nadprůměru, když krize v roce 2008 vypukla. Prognózou recese v evropských zemích je, že vyznačený cíl nebude splněn a dluhová kvóta bude nadále narůstat.

    Zřetelný, byť pomalý sestup ekonomiky, zhoršovaný politikou úsporných opatření, povede v nadcházejících měsících k masivní intenzifikaci dluhové krize. V předvídatelné budoucnosti nebudou tudíž Řecko, Irsko a Portugalsko schopny se na kapitálový trh vrátit. Může se dokonce stát, že přístup na trh ztratí Itálie a Španělsko a budou muset být podpořeny masivní intervencí ECB.

    Navzdory opakovaně deklarovanému odporu německé vlády vůči intenzifikaci vlivu a neomezeným intervencím ústřední banky, vidí stále více pozorovatelů jediné východisko v posilování vedoucí role Německa při monetarizaci státních dluhů. O kolapsu eura a znovuzavedení národních měn se mluví jako o hrozbě pro Evropu a celou kapitalistickou hemisféru.  Převažující diagnózou krize je: evropské státy mají příliš dluhů, z nichž až příliš mnoho je zaknihováno v bankách, které jsou v zásadě insolventní, navíc existuje enormní nerovnováha mezi periferií a ústředními zeměmi Eurozóny. Všechny tyto problémy musí být řešeny, jinak se Eurozóna propadne do deflační spirály. Řešením však není politika úsporných opatření, neboť je pro jednu zemi nemožné napravit deficit vlády a soukromého sektoru při existenci obchodního deficitu.   

    Magickým slovem je „strukturální reforma“. Označuje základní změny v evropském mzdovém systému. Došlo k nim pod tlakem poté, kdy Německo během desetiletí po zavedení eura masivně devalvovalo svou měnu. Zatímco reálné mzdy v celé Evropě různou rychlostí narůstaly, v Německu šly dolů.  Rozhodující tu byla politika, jejímž prostřednictvím rychle narůstal sektor s nízkými mzdami a sektor s nezajištěnými pracovními místy. Během několika let dosáhl rozsah práce nezajištěné garancemi úrovně charakteristické pouze pro USA. Tento konkurenční tlak je nyní využíván jako příležitost k významným změnám systému kolektivních smluv mezi námezdní prací a kapitálem: zrušením národního systému kolektivních smluv, s vyloučením doložek ve všech oborových kolektivních smlouvách, všeobecnou preferencí smluv na úrovni společností (podniků), pozastavením prohlášení o všeobecném působení odborů a částečným vymizením (anihilací) odborů.  K tomu se přidává nová masivní intervence za pomoci značného krácení mezd ve veřejném sektoru a snižování minimálních mezd. V důsledku této politiky byly mzdy v Řecku sníženy od roku 2010 o více než 20% a v Portugalsku o více než 10 %.  Výsledek: ekonomický kolaps zesílil.

     

    Autoritativní kapitalismus?

    Je absurdní chtít vynutit si strukturální přizpůsobení programů národního hospodářství v Eurozóně snižováním mezd a uskutečňováním politiky úsporných opatření, jež vede k ekonomické depresi. Evropa potřebuje ekonomický růst a současně strukturální změnu režimu akumulace. Vedoucí role Německa, která až dosud spočívala v masivním zavádění úsporných opatření, musí být překonána v tom, že jako hegemonistická moc dá sbohem ekonomické politice orientované na běžný rozsah přebytků a namísto toho bude usilovat o vyrovnanější obchodní bilanci. Lze ovšem očekávat obavy, že se tento civilizovaný směr vývoje setká s malou podporou ekonomické a politické elity. Chyba v konstrukci europrojektu spočívala a dosud spočívá ve skutečnosti, že z politických důvodů byla společná měna vnucována nerovným národním ekonomikám. Důsledkem specifické struktury měnové unie – koalice suverénních států s národními cedulovými bankami, kombinované s celoevropským mezibankovním systémem plateb (Target 25) – je vznik konkurenční nerovnováhy; země eurozóny, se současným účetním a rozpočtovým deficitem, jsou automaticky financovány těmi euro-zeměmi, které – vzhledem k jejich vyšší konkurenční kapacitě – dosahují v současnosti účetního přebytku.  Pokud bude tato nerovnováha trvat, budou růst i požadavky zemí s přebytky na deficitní země.

    Nové instituce – jako je EFSF6 a ESM7 – byly založeny mimo Evropskou unii. Tyto mechanismy, stejně tak jako euroskupina, jsou ovládány jádrem evropských zemí a druhá z nich (ESM) pak Německem. Kulminují tak změny evropských mocenských vztahů. Finanční krize a dluhová krize státu vedou k posunu moci k Německu jako k hegemonu. Německo je dnes silnější, než v dějinách evropského sjednocování kdy bylo. To se zrcadlí v relativní slabosti Francie a Velké Británie.

    Vzhledem k tomu, že zevšeobecňování politiky úsporných opatření není ani udržitelným ani sociálně přijatelným východiskem a že se Německo jako hegemonistická moc stále více přibližuje k politicky mrtvému bodu, chystá se v následujících třech měsících další intenzifikace politických rozporů. Inkubace autoritářských, osobních forem moci, bude pokračovat. Takzvané technokratické vlády jsou pouze přechodovou formou. Tento vývoj může být zastaven pouze tehdy, když lidové většiny koncepci takového vývoje odmítnou a uvolněním finančních trhů umožní, aby mohl být proces reformy národního hospodářství uskutečněn.

    Nejsou to však jen změny ve vztahu mezi jádrem a periférií, ale také problémy demokracie, které existenci EU zpochybňují. Vzhledem k tomu, že je Unie považována za „negaci evropské demokracie“, její přijatelnost se dramaticky snižuje a požadavky na větší poevropštění se stávají méně populárními a také méně uskutečnitelnými. Stagnace procesu evropské integrace a snad i opětný návrat kompetencí EU na úroveň národních států se už tedy nedají vyloučit.

    K rychlému, jednoduchému a jasnému vyřešení regulačních problémů nedojde. Nic nelze získat vylučováním členských států či sny o „severním euru“ (North-Euro). Občané zemí, jichž se to týká, se budou snažit vložit své peníze do bezpečných míst v zájmu ochrany svých úspor před výměnou za novou měnu, která by pak byla na zahraničních směnných trzích devalvována. Kdyby došlo ke kolapsu eura, vznikla by bankovní krize a došlo by ke státním bankrotům. Churavý, postonávající bankovní a finanční systém konec eura nepřežije.  Vystoupení nebo vyloučení některých členských států z EMU, by vyústilo ve vážné křeče celého evropského a mezinárodního finančního systému.

    S eurem bude vrávorat celá evropská struktura. Defektní konstrukce režimu eura nemůže být napravena jeho zrušením.  A přece, nápor nepřátel eura by mohl zvednout vlnu, která by velice rychle obrátila politicko mocenské vztahy v mnoha evropských zemích vzhůru nohama – a posunula by je daleko doprava. Vlády v eurozóně se chtějí proti takové možnosti bránit za pomoci nového evropského fiskálního režimu. Tato nová a sladěná fiskální a ekonomická politika není ani sociální, ani demokratická. Podporuje tendenci k autoritářskému kapitalismu.

    Východisko může být dosaženo jen kolektivním postupem. Odstranění současných účetních přebytků a expanze domácí ekonomiky v zemích, které tvoří jádro, je nepostradatelným příspěvkem ke stabilizaci EU. Co je nezbytné, je reforma, která namísto toho, aby spoléhala na jednoduchý pilíř peněžní a měnové politiky, bude spočívat na třech dalších pilířích: na společné fiskální politice, která redistribuuje zdroje shora dolů; na ekonomické politice, která může Evropu obnovit za pomoci veřejných investičních programů, a na sociální politice, která vyloučí chudobu a bude vytvářet příležitosti pro rozvoj.

    EU je výsledkem politické vůle překonat zřejmé nesmiřitelné antagonismy.  To od počátku znamená smiřovat lidi, kteří se po staletí na sebe navzájem dívali jako na arci nepřátele.  Měřeno z hlediska takového výsledku se zdá být poslední výzva založit ekonomický rozvoj a společnou měnu na udržitelném základu méně skličujícím úkolem. Nicméně, odpor a překážky se zdají nezdolatelné.  Nacionalistické odstředivé síly v posledních letech podstatně zesílily a získaly nové pozice a představují hrozbu celé evropské konstrukci - mohly by totiž s mírovým projektem skoncovat.

     

    Přeložení realizoval SPED: přeložil M. Formánek
    leden 2013

     


    [1] The Telegraph, 10. října 2012.

    [2] ESM – Stálý záchranný fond Eurozóny - evropský stabilizační mechanismus (pozn. překladatele).

    [3] MMF – Mezinárodní měnový fond

    [4] ECB – Evropská centrální banka

    [5]  Target 2 – systém přeshraničních mezibankovních finančních (eurových) převodů.

    [6] EFSF – Evropský pakt finanční stability -  nástroj finanční stability EU (pozn. překladatele).

    [7] ESM - Stálý záchranný fond Eurozóny


Related articles