Hloubka krize v EU je zvláště akutní kvůli její dvojí příčině: pravdaže existuje krize „finančně-tržního kapitalismu“, sahající zpět k roku 2007/2008; avšak jedním ze základních důvodů hloubky krize EU, nehledě na její nedemokratickou institucionální architekturu, je extrémní neoliberální model podpírající evropskou integraci, počínaje Maastrichtskou smlouvou. 

Proto boj s krizí a obrana zájmů lidí vyžaduje změnu společensko-hospodářské logiky jak na mikro-ekonomické, tak makro-ekonomické úrovni, stejně jako v národním a evropském kontextu. Je to záležitost prolomení logiky finančně-tržního kapitalismu, přerozdělení majetku a změny podmínek námezdních pracovníků, zachování podpory veřejných služeb, veřejného sektoru ekonomiky a systémů sociálního zabezpečení. To však též zahrnuje boj za přeorientování EU, s cílem vytváření prostoru pro spolupráci, pro demokratický, sociální a ekologický vývoj, s perspektivou demokratické a socialistické transformace Evropy a národních států. 

V nedávném rozboru zjišťoval Jan in’t Veld, vedoucí ekonom Evropské komise, účinky koordinované úsporné politiky na Eurozónu v období od r. 2011 do r. 2013.1 Podle jeho propočtů způsobila rozpočtová úspornost (kumulativně od r. 2011 do r. 2013) snížení růstu ve výši 8 % HDP v Řecku, 6.9 % v Portugalsku, 5.4 % ve Španělsku, 4.9 % v Itálii, 4.8 % ve Francii, 4.5 % v Irsku a 2.6 % v Německu. To je důležité přiznání, které ukazuje naléhavost radikální změny převládající logiky.

Průzkumy veřejného mínění2 odhalují ve většině zemí EU3 krizi reprezentace všeobecně, postihující zejména sociální demokracii, spojenou s veřejným hněvem a v některých zemích s nárůstem krajní pravice. Několik vlád se skutečně zhroutilo v souvislosti s krizí a přísně úspornými režimy, předepsanými evropskými institucemi a MMF v neokoloniálním, imperialistickém stylu.

Podmínkou pro to, aby EU opustilo neoliberální model integrace, je kvalitativní posun v rozložení sil jak na úrovni států, tak na evropské úrovni. Proto strany, které stojí nalevo od sociálních demokratů a zelených, vyzývají národy Evropy, aby nezanedbávaly volby do Evropského parlamentu, což by ponechávalo pole otevřené pro konzervativní a sociální liberály k pokračování v jejich katastrofální politice. Zároveň by měli voliči vyjádřit nejen svůj symbolický protest, ale i podporovat ty politické síly, které chtějí EU radikálně změnit parlamentní cestou, také v ulicích Evropy. Krize neoliberální hegemonie otevírá nové možnosti pro vytváření spojenectví různých politických, sociálních a kulturních sil, sjednocených ke společnému cíli znovu-přetvoření Evropy na základě sociální a ekologické solidarity, demokracie, feminismu a míru.

Jaké jsou cesty z krize?

Není vůbec překvapující, že v takovém historickém a nestabilním okamžiku jsou předkládány různé kontroverzní návrhy. Jeden z nich tvrdí, že opuštění eura a možná EU by mohlo pomoci vyřešit nebo přinejmenším zmírnit krizi. My s tímto nesouhlasíme. Návrat k národní měně není synonymem pro změnu vnitřní rovnováhy sociálních sil a ideologické a politické porážky neoliberalismu. Velká Británie je dobrým příkladem země s vlastní měnou, která pod záminkou překonání krize uvalila na svůj lid velmi přísná úsporná opatření. Odchod z Eurozóny žádném případě nepředstavuje cestu k ukončení krize. Navíc rozbití Eurozóny, třebaže to nemůže být vyloučeno kvůli rozporům hlavně mezi velkým kapitalistickými evropskými státy, také není progresivním krokem. Založení EMU způsobem, jakým to bylo učiněno na začátku devadesátých let, bylo chybou a to byl důvod, proč jsme se proti tomu stavěli. Nicméně bude-li euro zrušené a EU rozbita právě nyní, věci mohou být pro podřízené (subordinate) třídy a evropské národy ještě horší. Jestli se to stane, pak leckteré země upadnou do konkurenční měnové devalvace při prosazování se ve vzájemné soutěži, což je přesně to, co se děje dnes prostřednictvím vnitřních devalvací. Konečným výsledkem by bylo, že třídní konflikt se změní na konflikt mezi státy, výsadní to pole pro extrémní a nacionalistickou pravici. To je důvodem proč věříme, že překonání krize vyžaduje jinou ekonomickou a měnovou koncepci a změnu rovnováhy sociálních a politických sil na národní i evropské úrovni.

Proto, současné sociální a politické zápasy směřují k zastavení přísných úsporných opatření, aby osvobodily obyvatelstvo, zvláště na jihu a na východě od škrcení Trojkou (pozn. překl.: EK, ECB a MMF) a finančními trhy a tak vytvořily podmínky pro hospodářskou a sociální rekonstrukci. 4

Měnová politika je zde samozřejmě důležitá, ale nezbytná změna musí jít daleko za ni. 5

Jak ukazuje několik seriozních studií, za současných podmínek by rozpuštění eurozóny mělo s největší pravděpodobností devastující účinky, a EU má prostředky k omezení moci finančních trhů, kdyby je chtěla použít.

Co je tedy třeba udělat? Za prvé a především, musí být okamžitě přijato řešení pro neúnosný a neudržitelný dluh několika zemí. Je zřejmé, že takové řešení by mohlo fungovat jen na evropské úrovni. Vyžaduje to obrátit logiku překonávání krize, která dosud převládá. Není to záchrana bank, které byly chvatně prohlášeny za příliš velké, než aby padly, ale prioritou musí být hospodářské a sociální oživení. Ve skutečnosti pomoc Trojky dluhový problém nevyřešila, a jak vidíme v Řecku a jinde, naopak ho zhoršila. Nenechme se oklamat novou TINA (There Is No Alternative = není jiná alternativa). Alexis Tsipras předložil konkrétní návrhy na ukončení dluhové katastrofy,6  které ovšem vyžadují radikální změny v evropské politice. Evropská konference o dluzích Řecka, dalších postižených zemí (PIIGS) a obecně všech zemí EU by mohla rozhodnout o zrušení velké části těchto dluhů, které v žádném případě nemohou být splaceny zpět v plné výši, a souhlasit s tím, že splácení zbytku by mělo být spojené s meziročním růstem a dalšími sociálními podmínkami, které zastaví mrzačení již tak poškozené ekonomiky. 

Dát prioritu hospodářskému a sociálnímu rozvoji znamená zavést v politice nový typ solidarity a ekologického rozvoje. ECB musí být reformována, aby mohla financovat program evropského oživení nezávisle na finančních trzích. Kromě toho bude rozhodující spravedlivý a účinný finanční systém pro zajištění ekonomického oživení prostřednictvím zdanění kapitálu a finančních aktiv, která rostou rychleji než dluh.7  Nový „Marshallův plán“ pro Evropu, jak je navrhován Německým svazem odborových organizací (DGB), by mohl iniciovat účinnou rekonstrukci, zejména nejvíce postižených zemí. Kromě toho je nezbytné uplatňovat evropskou politiku obnovy průmyslu v celém regionu.

Změny ve výrobních vztazích budou dalším rozhodujícím prvkem strategie pro překonání krize, především vytvoření postavení výdělečně činných osob, směřujícího k vyšším mzdám a sociálním příspěvkům ze strany zaměstnavatelů. To bude náročným úkolem pro „ekonomickou demokracii“, vyžadujícím jak novou definici cíle evropské integrace, tak sociálního státu na národní úrovni.

V manifestu Alter – Summit8, sepsaném za pomoci asi sta organizací (odborů, hnutí, zájmových skupin, atd.) po několik měsíců trvajícím procesu, byly identifikovány některé obecné a naléhavé požadavky na demokratickou, sociální, ekologickou a feministickou Evropu jako základ, který by mohl pomoci koordinovat různé zápasy.

Jak demokratizovat EU? 

Evropské instituce jsou založeny na smlouvách, které nejen formálně stanovují ústavněprávní rámec, ale také konstituují neoliberální politické zaměření. Exekutiva, ECB a značná moc Soudního dvora mají přednost před pravomocí zákonodárného sboru, národního nebo evropského. Výsledky referend, hovoří-li proti jejich rozhodnutí, bývají jednoduše ignorovány.

Tento evropský systém je charakterizován nápadným rozporem mezi ekonomickou a měnovou integrací na jedné straně a doposud druhotným charakterem sociální politiky koncipované převážně na národním základě, na straně druhé. V souvislosti s řešením krize se zvýšilo pnutí mezi nedosaženým federalismem a určitou výhodou bilaterálnosti. To nejen dále posílilo převahu ekonomicky nejsilnější země, Německa, ale rovněž oslabilo evropské instituce, například Komisi a Radu. Objevuje se tak nadnárodní oligarchie (jejíž nejvíce viditelné politické osobností jsou Monti, Draghi, Barrososo, Merkelová, Schäuble, Juncker, Rehn a další). Rozbití parlamentarismu, které směřuje k autoritativnímu režimu, je takovému uspořádání vlastní.

Hnutí za změnu Evropy je konfrontováno se dvěma otázkami. Předefinování konečných cílů EU předpokládá nejdříve vytvoření nové demokratické logiky pro realizaci skutečné suverenitu lidu, návrh nové architektury institucí a prodiskutování jejích základů (unie národů, konfederace národů, federální uspořádání…). V konfrontaci s aktuální naléhavostí je doporučeníhodné hledat všechny skuliny, které mohou být otevřeny, všechny páky, které můžeme použít ke změně rovnováhy sil právě teď.

Jakákoliv politická vůle pro změnu politiky v jedné nebo několika zemích bude následně znamenat konfrontaci na evropské úrovni, která bude nejen sociální a politická, ale také bezprostředně konstituční. Každá závažná změna v rovnováze moci v Evropě bude mít okamžité důsledky pro fungování existujících institucí a jejich vývoj. Návrh organizovat „Shromáždění pro jinou Evropu“ by mohl byl spuštěn silami usilujícími o změnu v několika zemích, jakmile změna v rovnováze sil v jedné nebo více zemích dovolí takováto shromáždění vytvářet.

Levá většina v Evropském parlamentu by mohla výrazně změnit situaci dalším tlakem na možnosti parlamentních kroků a spolupráce s občanskou společností.

Zodpovědnost levice

Rozbor rovnováhy sil předpokládá kritické hodnocení evropské Sociální demokracie. Průměry volebních výsledků v posledních několika desetiletích ukazují v tomto období  jasný pokles9, přes některé důležité výjimky.

Evidentně je rovnováha sil problematická: populistické a extremistické pravici se podařilo protlačit se do středu několika společností; existuje tam rostoucí prorůstání mezi nimi a „klasickou“ pravicí a také zvýšená křehkost některých politických systémů (např. i talského). Navíc mají některé z extrémních pravicových stran nyní po boku ještě více extremistických skupin, které se otevřeně hlásí k nacismu. 

To dává levicovým společenským a politickým silám velkou odpovědnost, protože pouze jiná alternativa k úsporné politice může odstranit tuto živnou půdu, která je nyní pro krajní pravici tak politicky úrodná. Musíme jasně formulovat protesty a alternativy důvěryhodným způsobem  -  jak v evropském, tak národním měřítku - , abychom porazili veškerou nacionalistickou logiku, která může maskovat třídní obsah zápasu.

Jaké koalice jsou potřebné k tomu, abychom změnili rovnováhu sil?  

Při vytváření naší strategie musíme mít na mysli komplexnost EU, sestávající, tak jak je, z různých národních států. To znamená, že náš projekt by měl mít vícedimenzionální strukturu. Neexistují žádné zkratky, jak obejít tuto komplexnost. Zápas s konkurencí, do kterého je evropské obyvatelstvo uvrženo, a usilování o spolupráci v Evropě, nemůže být koncipováno jen na národní úrovni. Jisté politické programy EU nabízejí příležitosti k vedení společných zápasů, jako ty, které se objevily v minulosti proti Bolkesteinově direktivě a ty, které jsou nyní možné proti současnému vyjednávání o smlouvě volného transatlantického obchodování. V různých zemích existuje řada případů potenciálních zápasů, včetně některých zaměřených na shodné oblasti, jež oponují stejné neoliberální logice, ale je velmi obtížné je koordinovat a synchronizovat. Dokonce společné akce proti úsporné politice, škrtům - které dopadají na nižší třídy a vrstvy ve všech evropských zemích - není snadné organizovat. Přesto musíme vyvinout maximální úsilí a udělat to. 

Rozložení sil proti úsporné politice (nebo jejím jistým aspektům a výsledkům) je charakterizováno velkou různorodostí. Existují zajímavé tendence v sociálním hnutí - hnutí Indignados - Rozhořčených, samostatně organizovaná solidární hnutí (jako jsou sociální zdravotní střediska, sociální lékárny a Solidarita pro všechny v Řecku, lidové kuchyně v Portugalsku), která se snaží čelit humanitární krizi. Konfederace evropských odborových svazů (ETUC) a většina jejích přidružených svazů odmítly „fiskální pakt“, což ve skutečnosti znamená první případ v historii, kdy vystoupili proti evropské smlouvě.10 Manifest „Alter – Summit (Summit pro změnu)“ ukazuje, že mezi odbory, sociálním hnutím a politickými silami může být docíleno sbližování.11 Začínají se zpracovávat alternativní projekty, například „Marshallův plán“ pro jižní Evropu, navrhovaný německým DGB.

Na politické úrovni je dobrým příkladem možnosti společných evropských akcí a návrhů činnost parlamentní frakce GUE/NGL, jejíž aktivity jsou často uskutečňovány ve spolupráci s mimoparlamentními společenskými skupinami. To je zvláště zajímavé a zaslouží si být v předvečer chystaných evropských voleb prezentováno a diskutováno více intenzivně a veřejně. 

Od svého založení v roce 2004 se Strana evropské levice (EL) postupně stala orientačním politickým bodem na evropské scéně, získáváním schopnosti vystupovat jako evropská politická síla při sbližování společných myšlenek a praktik jejích geograficky a politicky rozdílných složek. Cíl změny evropské politické a kulturní hegemonie je společný pro mnoho z těchto aktivních sil. 

Kdyby levice uspěla při vytvoření momentu politického zlomu v jedné zemi EU, bylo by pro budoucnost Evropy rozhodující, zda by se politické síly „ve hře“ v dalších zemích, ale také na evropské úrovni, inspirovaly tímto úspěchem a zvýšily své působení ve svých vlastních zemích a zároveň utvořily štít solidarity a ochrany pro zemi, ve které se levice, doufejme, dostane k moci.

Existují různé evropské transformační iniciativy, které se mohou uplatnit v blízké budoucnosti, takové jako je výzva francouzské Levé fronty pro „Shromáždění pro obnovu Evropy“ (Assemblies for the Refoundation of the EU), oslovující všechny politické a odborové organizace a hnutí, skupiny a zvolené zástupce, kteří si přejí změnit Evropu. V tomto smyslu je Alexis Tsipras toho názoru, že je třeba vyzvat všechny, včetně Zelených a dokonce Sociálních demokratů, přinejmenším těch, kteří nevěří v TINA, aby se stali nositeli nového progresivního společného projektu pro EU.12 Jedině takovýmto kolektivním úsilím, s různou intenzitou v závislosti na zemi a čase s ním spojenými, ale jdoucím stejným směrem, bychom se mohli pokusit změnit evropský „jízdní řád“.

Poznámky

1.     http://ec.europa.eu/economy_nance/publications/economic_paper/2013/pdf/ecp506_en.pdf

2.     Dominique Reynié v L'Opinion européenne 2013 , citovaný Alainem Frachonem, Le Monde 18/10/2013.

3.     S výjimkou Německa, kde je veřejné mínění ve větší míře pozitivní pokud jde o vůdce a způsob vlády.

4.     Viz Pierre Khalfa na http://www.transform-network.net/programmes/euro-in-debate.html

5.     K tomuto viz též SteffenLehndorff v tomto vydání transform!

6.     Viz prezentace od Alexise Tsiprase na „Kreisky Forum“ ve Vídni v tomto vydání

7.     ThomasPiketty navrhuje v „Le capital au XXIème siècle“, Paříž 2013, mimořádnou, progresivní a celosvětovou daň z kapitálu a dědictví.

8.     Manifest „Peoples’ Manifesto“předložený v Aténách 7 června 2013 je k dispozici v několika jazycích na www.altersummit.eu.Viz také článek v tomto vydání transform! od Elisabeth Gauthierové.

9.     Gerassimos Moschonas, „Shooting Horses in Cold Blood“ (koně se střílejí chladnokrevně), 6.července 2012 http://www.policy-network.net/pno_detail.aspx?ID=4217&title=Shooting-horses-in-cold-blood

10.   Viz rozhovor s BernadetteSégolovou v tomto vydání.

11.   První fází kolektivního díla byla Společná sociální konference. V posledních dvou letech ho převzal Alter-Summit. Viz Elisabeth Gauthierová v tomto vydání.

12.   Viz Tsipras –ve výše citovaném díle