• Česká republika – jde o politickou krizi nebo normální vývoj?

  • Jirí Málek | 06 Dec 13 | Posted under: Central and Eastern Europe , Czech Republic
  • Psát v těchto dnech o politické situaci v ČR není snadné. Ještě nedávno byla politická krajina přehlednější.

    Zdálo se, že se profilují určité čitelné politické bloky a očekávalo se přesvědčivé volební vítězství sociální demokracie.  

    Ale vraťme se zpět do české politické historie.  V ČR pravděpodobně nejde o náhlou politickou krizi, ale o vcelku logické vyústění dlouhodobého vývoje, do kterého se promítají:

    • historické souvislosti vývoje české (československé) společnosti a její reálně socialistická minulost;
    • realizace „důsledně“ neoliberální koncepce přechodu od socialismu ke kapitalismu – aplikace teoretických pouček F. Hayeka a Chicagské školy;
    • chaotický rozklad tradičních sociálních vazeb a struktur odůvodňovaný potřebou překonání „komunistického dědictví“, nastupující bezohledný individualismus;
    • dopad ekonomické krize posilovaný sociálně necitlivou aplikací „úspor“ poslední pravicovou vládou;
    • „setrvačnost“ české společnosti, jako společnosti ještě převážně rovnostářské, společnosti spíše plebejské;
    • globalizační projevy jevící se jako strukturální rozpory mezi „centrální politickou mocí a mocí periferijní – rozkol mezi universalismem centra a partikularismem periferií“ [1]

    Nyní trochu podrobněji. Téměř 25-letý vývoj české společnosti v přechodu od socialismu ke kapitalismu nebyl jednoduchý a v mnoha směrech  přinášel nové momenty a  neoliberální experimenty. Vývoj v ekonomické oblasti velmi podrobně a přesně popsala I. Švihlíková ve svém článku v Transform Journal 09/2011.

     Česká, přesněji československá společnost byla během 20. století známa tím, že její levice se pokoušela tu úspěšněji, to méně úspěšně jít svojí vlastní, „národní“ cestou. Zde stojí za připomenutí osobnost B. Šmerala (jednoho z klíčových zakladatelů Komunistické strany Československa v roce 1021) i politiku komunistické strany v období po roce 1945 do převzetí moci a její určité lavírování mezi vlastní „národní“ koncepcí a sovětským tlakem či tzv. Pražské jaro a jeho koncepce obrody socialismu.

    V celé historii po r. 1989 byla česká společnost rozdělena zhruba na dvě stejné poloviny, jedna se vyznačovala převažující levicovostí, druhá tíhla spíše k pravici (ne však plně k neoliberalismu), tomu také odpovídaly volební výsledky.

    Koncepce, které mají základ v komunistické vizi a jsou přinejmenším velice kritické k současnému neoliberálnímu kapitalismu, pokud ho přímo neodmítají, mají svého politického reprezentanta v transformované Komunistické straně Čech a Moravy (KSCM). Tím se odlišuje od ostatních bývalých socialistických zemí, vč. Slovenska.  Ve svých dokumentech se i právně distancovala a oddělila od komunistické strany jako státostrany z reálně socialistického období, avšak její převážná většina členů přešla z původní strany. Politickým mainstreamem je  KSCM po celou dobu existence důsledně označována jako strana postkomunistická a jsou propagandisticky zdůrazňovány všechny jevy spojené s tradičních chápáním komunistické ideologie i politické praxe. Záměrně jsou opomíjeny a potlačovány všechny projevy, které tuto KSCM odlišují od minulosti. Přes propagandistické působením  se tato strana postupně stala jedinou politickou silou , která byla chápána jako reprezentant  přinejmenším velké systémové levicové výhrady k stávající politické praxi. 

    Vedle KSCM  vždy existovala nekomunistická radikální levice. Tato levice ale byla daleko slabší, než tzv. komunistická a vnitřně byla relativně rozpolcená. Přes různé pokusy ji sjednotit a politicky etablovat v relevantní politický celostátní subjekt dosud nikdy nehrála významnější roli. Občas se prosazovala v obecních volbách, výjimečně na úrovni kraji, prakticky nikdy celostátně. Nicméně tato levice je významným prvkem české politické scény. Přinejmenším tím, že sdružuje více lidi, kteří z různých důvodů udržují distanc od komunistické levice. Jde o lidi spíše mladšího a středního věku. Převážná většina z nich se hlásí k levici a je připravena spolupracovat. V této skupině jsou intenzivně diskutovány takové přístupy, jako je participativní rozpočtování, koncepce přímé demokracie, inspirace myšlenkami z Latinské Ameriky, či podpora koncepcím udržitelného rozvoje a ekologických levicových vizí.

     Po společenských změnách v roce 1989 jakoby česká elita, která byla hegemonem protikomunistického převratu, kopírovala onu snahu o vlastní cestu. Byla zvolena důsledná implementace neoliberálních pouček. Bezesporu dvacetileté období přineslo řadu cenných poznatků k neoliberální ekonomické teorii a jejího rozporu s ekonomickou realitou. Bohužel na mnoho z těchto experimentů doplácely široké občanské vrstvy a to zdaleka nejen ekonomicky, ale i sociálně politicky či psychologicky. Dlouhodobě fungoval a dosud v mnoha směrech funguje jednoduchý diskurs – zdrojem veškerého „zla“ je komunismus a ten je příčinou všech problémů. Pro zajištění tvorby tohoto nového ideologického konceptu byly vytvářeny na vládní úrovni i potřebné nástroje. Byl vytvořen Ústav pro studium totalitních režimů, jehož jedním z hlavních úkolů (nebo přinejmenším činnosti, které se doposud věnoval) je převyprávění historie české společnosti tak, aby se vešla do požadovaného ideologického rámce definovaného neoliberálními elitami. Proti těmto snahám o novou českou historii stojí názorové rozložení u českých občanů dokládané sociologickými zkoumáními. Ty ukazují skeptický a kritický pohled populace na politickou realitu i na její výhled.

     

     

    Vývoj po roce 1989 nijak zvlášť neposiloval v občanech pocit, že demokracie je systém zajišťující nejlepším možným způsobem realizaci jejich představ o životě. Dokumentuje to i graf o spokojenosti se způsobem fungování demokracie.

    Rozložení skeptických postojů k demokratickému uspořádání společnosti podle politické orientace je následující.

     

    Možná lze z těchto údajů odvodit, že „komunisté“ jsou a vždy byli nedemokratičtí, že levice si neváží demokracie atd. Ale daleko blíže pravdě bude, že určitá část společnosti byla mimo „hlavní proud“ společenských změn, že necítila tyto změny jako pozitivní a i když byly zaštiťovány hesly o demokracii nemohla nebo nedovedla demokratickými nástroji ovlivnit vývoj. Proto na  demokracii alespoň z části rezignovala. Ale po posledních volbách, které vedly spíše ke fragmentaci, se ukazuje ještě silnější příklon mnoha občanů (zprava i leva) k autoritativnějšímu systému.  Prezident M. Zeman, který se snaží o větší politickou moc na úkor parlamentu,  má podporu řady občanů. Znovu více zaznívají názory, že k politické stabilitě by vedl většinový volební systém.

    Na názoru občanů se odráží jejich ekonomická situace, jejich sociálně ekonomická očekávání. Podrobně byla ekonomická transformace popsána  I.Švihlíkovou. Zde jen několik ekonomických ukazatelů . Současná průměrná mzda činí  924 € (hrubá) , průměrný důchod je 400 € (netto 2012).

     

     

    Vše: M.Fassmann, ČKMOS, 2013 („Tošovský“ a „ Fischer“ – tzv. úřednické vlády, rok 2013 odhad MF ČR)

     

    Česká transformace ekonomiky spolu s důsledným uplatňováním pouček neoliberální  koncepce vedla k tomu, že společnost ve své velké části ztratila iluze o správnosti společenského pohybu i uspořádání politických a ekonomických poměrů. Před rokem 1989 si lidé naivně představovali kapitalismus  jako společnost  relativního materiálního dostatku  téměř pro  všechny a neuvědomili si, že sociální jistoty dané socialistickým zřízením nejsou  natrvalo a mnohé z nich během velmi krátké doby zmizí. Čeští občané po roce 1989 stáli nepřipravení před novou skutečností. Kritický přístup k současnosti však neznamená výraznější adoraci minulého systému. Většina populace se  nedomnívá (v rozporu s oficiální propagandou), že minulý systém měl pouze negativa a chyby, je si vědoma i jeho pozitivních jevů a úspěchů. Ale také nevolá po jeho návratu.

    K dlouhodobým tradicím české společnosti patří její určité „plebejství“ a rovnostářství. To však neznačí, že by  společnost byla jako celek prosocialistická (prokomunistická). Přehled názorové orientace podává následující graf.

     Potvrzuje, jak stabilní je základní názorové rozložení, které se pak odráží ve volbách. Tzv. radikální levice, ke které se ve volbách hlásí především voliči se „socialistickým“ a komunistickým“ postojem, doplněné „protestními“ hlasy,   dlouhodobě  v parlamentních volbách reprezentuje kandidátka KSCM, která je prakticky jediným relevantním představitelem těchto názorů mezi kandidujícími subjekty. Její volební výsledky oscilují již 23 let mezi 10 – 15 % (s jedinou výjimkou) a počet jejích voličů vždy nejméně 10 x převyšoval počet straníků:  1990 - 13,24 %; 1992- 14,05 %; 1996 – 10,33 % + 1,40 % (Levý blok – býv. část KSČM); 1998 – 11,03 %; 2002 – 18,51 % (Soc. demokracie – 30,20 %, ta však odmítla spolupráci s KSČM);  2006 – 12,81 %; 2010 – 11,27 %; 2013 – 14,91 %.  Pokud ve volbách kandidovaly ještě jiné strany s radikálně levicovou orientací, jejich výsledky byly vždy zanedbatelné (vč. členské strany EL – SDS). Od poloviny minulého desetiletí KSČM postupně „pouštěla“ na své kandidátky sporadicky i jednotlivé členy těchto levicových stran a uskupení. Nikdo však z jejich představitelů se do parlamentu nedostal.  

    Ukazuje se, že reálný volební potenciál levice (sociální demokracie a komunisté) dlouhodobě osciluje okolo 50 %.  Novým fenoménem se v posledních letech staly nové volební strany. Ty se formovaly relativně krátce před volbami, do volebního klání vstoupily razantně s hesly odsuzujícími tradiční politické strany a politickou praxi s nabídkou věci „zásadně změnit“. Tyto strany nabízejí řešení čerpající zprava i zleva.  Své hlasy pak získávají z obou částí politického spektra. Ještě v r. 2006 bylo do parlamentu zvoleno 5 „tradičních“ stran -sociální demokraté, komunisté, hegemon pravice (ODS) křesťanští demokraté a zelení (v českých poměrech však vystupovali jako pravicová strana) V následujících volbách (2010) již nastoupily do politického boje „nové“ strany. Strana Public Affairs, o které se následně hovořilo jako o business plánu jednoho podnikatele, získala 10,88 %. Pravice spolu s křesťanskými demokraty se zčásti rozštěpila a přetransformovala v druhou pravicovou stranu TOP 09 v čele s K. Schwarzenbergem, ta se stala třetí nejsilnější stranou s 16,70 %. Těsně před branami sněmovny zůstala strana, která měla velice blízko k současnému prezidentovi M. Zemanovi a která odčerpala část voličů sociální demokracii i komunistům ( 4,33 %). Nová parlamentní strana pak byla  destabilizujícím prvkem parlamentní struktury. Rozpadla se a  ohrozila vládní pravicovou koalici. Nicméně definitivní předčasný konec pravicové vlády byl výsledkem narůstajících rozporů jednolivých  zájmových skupin vládnoucích elit reprezentovaných pravicovými stranami (TOP 09 a ODS). Souběžně se v nich vyhrocoval interní konflikt  o roli hegemona. Letos se  v  předvolebním období zdálo, že občané ztratili důvěru v nové politické subjekty. Proti nim působila i masmedia. Nicméně volební výsledky[2] opět ukázaly, že významná část občanů očekává od nových stran a tváří obrodu společnosti. To přivedlo do parlamentu opět dvě nové strany -  ANO  a Úsvit přímé demokracie. Koncepty, na kterých tyto strany budovaly svoji image byly mixem pravicových i levicových hesel. První jmenovaná strana  deklaruje tři své priority: - dáme lidem práci; - stejná pravidla pro všechny; - aby tu chtěly žít i naše děti.  Sama se zařazuje jako strana, která se hlásí k evropské ALDE Party a vymezuje se, že nestojí ani napravo ani nalevo, zároveň kritizuje tradiční strany. Nicméně již v povolebním období dává najevo spíše pravicovou orientaci. Někteří v ní vidí obdobu Berlusconiho koncepce.  Druhý subjekt – Úsvit staví na koncepci „přímé demokracie“ a vymezuje se  jako politický střed. Dává najevo, že mu nejde o vládní posty, pouze chce „napravovat chyby“. Oba nové subjekty v minulém období stavěly především na příznivcích, jejich malá členská základna začala narůstat až v průběhu předvolební kampaně, kdy se mediálně zviditelnily. V ČR se stále hledají nová politická uskupení, aniž mnozí z jejich příznivců mají jen mlhavou představu o jejich programových cílech a ještě méně o tom, jaké politicko ekonomické zájmy tyto subjekty reprezentují. Může to být i odraz narůstání počtu občanů, kteří se neidentifikují se žádnou tradičním  ideovou orientaci (viz graf).  Je pozitivní, že subjekty, které mají programové a ideové vazby na evropské strany a hnutí hlásící se k radikální pravici, k novým formám neofašismu apod. mají (dosud) ve volbách relativně malou podporu pohybující se okolo 1 %. Nicméně jsou území, kde  dosahují daleko vyšších procentních zisků zvláště v lokálních volbách.

    Komunistická strana stále vyvolává diskuse. Pro většinu občanů tato strana představuje viditelného zástupce radikálně levicových tendencí ve společnosti.  Její voličské zázemí je relativně stabilní. To jí dává vcelku pevnou základnu, ale zároveň jí to limituje. Strana se dosud nikdy nesnažila tzv. „rozkročit do středu“.  Byla si vědoma velkých rizik s tím spojených a členská základna trvale odmítá jakousi sociáldemokratizaci strany. Volání po „ modernizaci“  zevnitř strany i z vnějšku  byla hodnocena velmi opatrně. Vedení strany ale na druhou stranu chápe, že musí provádět realistickou politiku, která jí umožní  alespoň  z části realizovat své koncepce, nejen negovat realitu. To vede k určité rozpolcenosti, avšak v minulých deseti letech se straně zatím podařilo vcelku úspěšně sladit svoji celostátní kritickou roli s participací na lokální moci, kdy ve většině krajů (9 ze 14) je koaličním partnerem sociální demokracie. Tyto koalice prošly testem úspěšnosti v minulých krajských (regionálních) volbách a voliči  je ocenili a umožnili nárůst takových koalic. Samozřejmě, že antikomunismus je stále jedním z významných nástrojů používaných proti levici. Avšak poslední volební kampaň ukázala, že jde již o málo účinnou munici. Mediálně zajímavé je i známkování na „stalinisty“, nostalgiky po minulosti, reformní komunisty apod.  Ve skutečnosti stalinský, či neostalinský proud je jen jeden vnitrostranický segment (postupně spíše slábnoucí i díky stárnutí původní členské základny) a nebýt mediální prezentace, nebyl by vně strany zaznamenán  a reálně má zanedbatelný vliv na politická rozhodování. KSCM deklarovala jako svůj strategický dlouhodobý cíl socialismus popisovaný jako demokratická společnost svobodných, rovnoprávných občanů, společnost politicky a hospodářsky pluralitní, postavená na maximální občanské samosprávě. Akcentována je sociální spravedlnost a i přihlášení se k zachování a zlepšování životního prostředí. Její koncepce je antimilitaristická. Praktické kroky strany jsou zaměřeny na konkrétní společenské problémy a jejich levicová řešení, zde již socialismus zmiňován téměř není. Určitým specifickým rysem je, že strana je relativně málo aktivní v zahraniční oblasti. Je pozorovatelskou stranou SEL, ale především mezi členskou základnou jsou velmi silné euroskeptické tendence a zdůrazňování tzv. národních zájmů. Ovšem vzhledem k tomu, že je stranou s velmi výrazným dlouhodobým volebním výsledkem mezi evropskými obdobnými stranami, má odpovědnost nejen národní, ale i mezinárodní a vztah k evropským strukturám, evropské integraci, k EU i evropským radikálně levicovým strukturám nemůže zůstávat na okraji pozornosti členů i stranických příznivců a politických orgánů. KSČM se nemůže ani zříkat odpovědnosti za levicovou politiku v citlivé středoevropské oblasti a její politická pozice ji zde staví do role lídra.

    Poslední zamyšlení se týká globálních příčin lokálních politických krizí. Evropský politický systém se stále více štěpí i po linii centrum – „periferie“. Propletence lokálních, národních a evropských mocenských zájmů, často posilovaných politikou EU vytváří i nové impulzy pro vznik a působení netradičních stran a hnutí. Souběžně s oslabováním státu a posilování nikým nevolených, ale o to mocnějších ekonomických nadnárodních struktur se vytvářely i nové kanály jak dobývat rentu, jak převádět veřejné peníze do soukromých kapes. Někde to má charakter jakýchsi klientelistických a korupčních struktur, jinde jsou více „soft“, které nejsou tak na očích veřejnosti. Ty v ČR od počátku postupně rostly a košatěly souběžně s tvorbou nového politického uspořádání. A to jak na centrální, tak na regionální úrovni. A také docházelo ke stále užšímu vzájemnému prorůstání a prolínání se státem – v personální oblasti, financování politických subjektů, lobování atd.  Boj proti korupci a jeho deklarace jako volební heslo získává přízeň českých občanů.  Ve skutečnosti jde o stížnosti tradičních struktur, že jsou odstavovány od zdrojů, že zde dochází k nespravedlivému dobývání renty novými rivaly. Na tomto zaběhnutém systému dnes v české společnosti závisí jak financování politických stran, tak se v něm promítají a artikulují i ekonomické zájmy jednotlivých vládnoucích skupin a jejich snaha obsadit co nejvíce mocenských pozic. Pravicová slovenská politička I. Radičová charakterizovala současnou slovenskou i českou demokracii jako „nomenklaturní demokracii“, čemuž je možné rozumět v historickém kontextu komunistické minulosti jako demokracii jen pro vládnoucí elity. Zde není valného rozdílu, zda jsou u vlády pravicové strany nebo česká sociální demokracie.

    Charakteristická je i krize v české sociální demokracii. Její rozštěpování a vnitřní pnutí není výsledkem personálních animozit (i když média to tak interpretují), ale výrazem velkých rozporů jednotlivých zájmových skupin. Nezanedbatelnou roli zde hrají i rozpory regiony – centrum a rozdílné představy, co dělat se současným českým neoliberálním kapitalismem.

    Použijeme-li marxistickou metodologii, lze souhrnně říci, že česká společnost sice není v krizi, ale dochází k narůstání společenských rozporů jak co do jejich počtu, tak jejich intenzity a destruktivnosti. Tedy společnost je na cestě ke společenské, systémové krizi. A zatím se neukazují reálné koncepty jak se této krizi vyhnout či jak ji využít k radikální přestavbě společnosti a společenských vztahů. A v tomto absentuje i česká levice a ta, kterou jsme si zde navykli označovat jako radikální.

     

    Poznámka: tento text byl publikován v Transform Journal #13 (pod titulkem: Mezi postsocialistickou normalizací a politickou krizí?), ale šlo o zkrácenou verzi (kvůli velkému rozsahu článku).

     


    [1] V.Bělohradský, levicový filosof

    [2] Volební výsledky parlamentních voleb - říjen 2013:

    Sociální demokracie: 20,45 %

    ANO 2011:  18,65 %

    KSČM: 14,91 % 

    TOP 09: 11,00 %

    ODS:  7,72 %

    Křesťan. demokraté:  6,88 %

    Úsvit: 6,78 %

    Zelení: 3,19 %

    Pirátská strana: 2,66 %

    SPOZ: 1,51 %

    Volební účast: 59,48 %

     


Related articles