• Průmyslová politika pro Evropu

  • Mario Pianta | 06 Dec 13 | Posted under: Transformative Strategies
  • Nové nastartování průmyslové politiky v Evropě je potřebné z pěti závažných důvodů.  První tkví v makroekonomice; k překonání současné deprese je třeba značné zvýšení poptávky, které by mohlo vzejít z celoevropského veřejného investičního programu. 

    Druhý má co dělat se změnami ve struktuře evropského hospodářství plynoucími z krize; ke hlavním ztrátám dochází v průmyslových odvětvích, je potřeba snížit nafouknutý finanční sektor a neobjevují se žádné nové rozsáhlejší ekonomické aktivity, které by mohly nabídnout nové prospěšné produkty a služby a poskytnout nová pracovní místa. 

    Za třetí je nová celoevropská průmyslová politika potřebná, aby zvrátila masivní privatizaci minulých desetiletí, která selhala v poskytnutí růstu a zaměstnanosti. 

    Potřeba větší provázanosti a zmenšení nerovnováhy v EU a jednotlivých zemích je čtvrtým důvodem pro novou celoevropskou průmyslovou politiku. Současné změny v evropské průmyslové struktuře otevírají rostoucí propast mezi relativně silným „centrem“ a „periferií“, kde dochází ke ztrátám značného podílu výrobní kapacity. 

    Za páté by se nová celoevropská průmyslová politika mohla stát hlavním nástrojem při řešení urgentní potřeby ekologické transformace Evropy. Přeměna Evropy na trvale udržitelnou ekonomiku a společnost – snižující používání neobnovitelných zdrojů a energie, chránící ekologické systémy a krajiny, snižující CO2 a další emise, snižující odpady a všeobecně zavádějící recyklaci – jde daleko za vznik nových specifických aktivit, šetrných k životnímu prostředí; je to transformace, která se týká celé ekonomiky a společnosti. Zaměřením se na všechny tyto priority může být průmyslová politika důležitým a flexibilním nástrojem. Aby to bylo možné provést efektivně, jsou k tomu nutné nové institucionální uspořádání a finanční zdroje, nové mechanismy odpovědné správy, účinného a efektivního fungování, systematické spojení mezi EU a národními a místními úrovněmi, stejně jako formy demokratické kontroly s praxí zapojení všech zúčastněných. 

     

    Deprese a polarizace v Evropě 

    Krize 2008 uvedla Evropu do deprese. Kontinent byl rozdělen mezi „centrum“ s finanční a politickou mocí, a „periferii“ bez politického vlivu, s vysokým státním dluhem, vysokou nezaměstnaností a bez naděje na zotavení. Tato polarizace je evidentní z údajů Eurostatu o průmyslové výrobě. Při úrovni dat roku 2010 uvažovanou s hodnotou 100, byl v červnu 2013 index Německa 110.2, Rakouska 105.8, Dánska 106 a Francie 102.6. Naopak index Itálie byl 96.9, Španělska 95.9, Portugalska 95.3 a Řecka 93.7 (Eurostat 2013). Vzít rok 2010 jako rok referenční nicméně ignoruje efekty prvních roků krize. V Itálii je nyní průmyslová výroba o 25% nižší než v roce 2008, pád, jenž je společný pro většinu zemí „periferie“ a vede k permanentní ztrátě výrobní kapacity ve většině průmyslových odvětví. Jelikož centrum si ve velké míře uchovalo svou průmyslovou základnu a zvýšilo svůj export do „periferie“, budeme pravděpo-dobně svědky upevňování obchodní nerovnováhy v Evropě, která by ve slabších zemích mohla být řešena buď pokračováním úsporné politiky - stlačováním tržeb a dovozů –, nebo obnovením přílivu kapitálu, dále expandujícího privátní a státní dluh. V obou případech evropská periferie směřuje ke spirále ztrát příjmů, pracovních míst, produkce a exportu. 

    V situaci, kdy se evropská makroekonomická politika brání tlakům na stimulaci nové poptávky a přerozdělení příjmů, je všeobecný návrat k růstu nepravděpodobný. Bez podstatného zvýšení společenské spotřeby není konec současné deprese pravděpodobný. Navíc se důsledky krize pravděpodobně budou vyznačovat větší polarizací průmyslové struktury, kde se slabé země, regiony, průmyslová odvětví a firmy stanou slabšími, a kde také „centrum“ může být vystaveno nižší poptávce a snížené schopnosti rozvíjet nové technologie a ekonomické aktivity. Při zpomalení celkového růstu v Evropě a ekonomickém poklesu, ovlivňujícím několik oblastí její „periferie“, se nejspíš změna stane obtížnější. Evropa jako celek uvázne na své tradiční ekonomické trajektorii - s mdlými trhy, vysokou zátěží životního prostředí a rostoucí nerovností - zatímco ostatní rozvinuté a nastupující země mohou rychleji spět k novým poznatkům, novým produktům a procesům a novým zdrojům zaměstnanosti, podporovanými rychlejší dynamikou poptávky. 

     

    Pět důvodů pro novou průmyslovou politiku 

    Není však nutné přijmout takový výsledek jako nevyhnutelný. Evropa nyní čelí několikaná-sobným výzvám: ukončení deprese; zlepšení jejího hospodářského systému novými aktivitami vytvářejícími pracovní místa; rozšíření veřejných aktivit a veřejného majetku po desetiletích privatizace; snižování polarizace mezi „centrem“ a „periferií“ plynoucí z krize, a posun směrem k zásadní ekologické transformaci ekonomiky a společnosti. K řešení všech těchto problémů by mohl přispět důležitý, dobře známý a efektivní nástroj - nová celoevropská průmyslová politika. 

    Průmyslová politika v Evropě byla hnací silou vysoce úspěšného růstu výroby od padesátých do sedmdesátých let. V nově industrializovaných zemích kombinovalo veřejné a privátní úsilí rozvoj znalostí, získávání technologií, investování do nových aktivit a expandování na zahraniční trhy. 

    Avšak průmyslová politika vyšla v posledních dvou desetiletích v Evropě z módy, když vlády ponechaly velkou měrou rozhodování o vývoji ekonomiky trhům - to jest, velkým nadnárodním firmám - s vlnami liberalizace a privatizace státních podniků. Politické programy ztratily svou schopnost výběru a byly omezeny na automatické „horizontální“ mechanismy, jako jsou paušální daňové stimuly pro výzkum a vývoj a akvizici nových strojů, nebo pobídky pro producenty a spotřebitele zboží. Výsledkem byla celková ztráta politického vlivu na směr průmyslové změny a rozvoje v Evropě. 

     

    Evropě chybí průmyslová politika 

    Politika Evropská unie pro rozvoj ekonomických aktivit je nyní zarámována Evropskou strategií 2020, schválenou v červnu 2010 Evropskou radou. Ta poskytuje nový rámec pro hospodářskou politiku v Evropě, nahrazujíce Lisabonskou strategii, která měla inspirovat evropskou politiku v předchozím desetiletí. V Lisabonské strategii stanovila EU cíl „stát se nejvíce konkurence-schopnou a dynamickou, na znalostech založenou ekonomikou ve světě, schopnou udržitelného ekonomického růstu s více a lepšími pracovními místy a větší sociální soudržností“. Bylo očeká-váno zpracování komplexní ekonomické strategie, „připravující přechod k ekonomice a společnosti založené na znalostech prostřednictvím lepší politiky pro informační společnost a výzkum a vývoj (V&V), stejně jako zrychlením procesu strukturální reformy pro zvýšení konkurenceschopnosti a inovace a dokončením vnitřního trhu; modernizaci evropského modelu společnosti, investováním do lidských zdrojů a bojem se sociálním vyloučením; udržováním zdravého ekonomického výhledu a příznivých vyhlídek růstu aplikováním vhodných balíčků makro-ekonomické politiky“. Jak poukázali Lundvall a Lorenz (2011), po vyhodnocení v polovině období 2004-05 - a s pravicovými vládami nahrazujícími středo-levicové majority ve většině evropských zemí - byla strategie EU zredukována a zaměřena v otázkách zaměstnanosti a ekonomického růstu na neoliberální politiku. 

    Evropská strategie 2020 sleduje stejnou trajektorii obsahující tři priority: „inteligentní růst“, to je ekonomika založená na znalosti a inovaci; „udržitelný růst“, to je efektivní využití zdrojů, zelenější a více konkurenceschopná ekonomika; a „vše zahrnující růst“, neboli ekonomika vysoké zaměstnanosti se sociální a teritoriální soudržností. V roce 2020 je očekáváno, že EU dosáhne pěti „hlavních cílů“ pomocí široké řady aktivit na národní úrovni i na úrovni EU, ale specifické politické nástroje pro dosažení takových cílů se jeví limitované. S prioritními záležitostmi pro nový rozjezd Evropy (Evropská komise, 2010a) je spojeno osm „vlajkových“ iniciativ.  

    Specifické cíle identifikované v programu Evropa 2020 sledují linii Lisabonského programu. Cíl vyčlenění 3 % HDP EU na výzkumné a vývojové výdaje je zachován. V roce 2008 činily výdaje v EU-27 na výzkum a vývoj 2.1 %, s vysoce nerovnoměrným rozdělením mezi zeměmi a beze známky konvergence. Od té doby přivodila recese omezování výdajů a větší nesourodost. Inovační kapacita má být podporována vytvářením lidského kapitálu: Podíl studentů, kteří nedokončili školu by měl být v roce 2020 pod 10 % (v roce 2009 to bylo 14.4 % v EU-27) a minimálně 40 % mladší generace by mělo mít třetí stupeň vzdělání (v roce 2009 32.2 % v EU-27). Posun k těmto cílům byl opět vysoce nerovnoměrný a recese zbrzdila postup v „periferních“ zemích. 

    Strategie pro klimaticko/ energetické cíle 20/20/20/ zahrnuje sadu ukazatelů, stanovených v roce 2009 Evropskou radou. Prvním je 20 % snížení emisí v roce 2020 v porovnání s úrovněmi z roku 1990 (rozšířené na 30 %, „budou-li dobré podmínky“); v roce 2009 se jejich úroveň snížila v EU o 17 %, do značné míry kvůli hospodářské krizi, která vážně zmenšila výkonnost stejně jako emise. Druhým cílem je zvýšení podílu spotřeby z obnovitelných zdrojů na 20 % (v roce 2008 to bylo 10.3 %). Třetím je zvýšení energetické účinnosti o 20 %, posunem směrem k čistým a účinným výrobním systémům, s potenciálem pro vytvoření milionů pracovních míst. 

    Dvě „vlajkové“ iniciativy vyčleněné Evropskou strategií 2020 pro inovaci a průmyslovou politiku zahrnují „Inovační unii“ (Evropská komise, 2010b) a „Integrovanou průmyslovou politiku pro éru globalizace“ (Evropská komise, 2010c). Cílem je poskytnout nejlepší podmínky pro podnikání a inovační růst, stejně jako podporovat transformaci výrobního systému směrem k nízko-uhlíkové ekonomice. 

    Stejně jako v Lisabonském programu je průmyslová politika založena na „horizontálním“ přístupu, kde hlavní politické nástroje jsou zajištění infrastruktury, snížení transakčních nákladů napříč EU, vhodnější regulační rámec upřednostňující konkurenci a přístup k financím. Významná role je připisována schopnosti malých a středních podniků při podpoře růstu a vytváření pracovních příležitostí. Klíčové záležitosti zahrnují potřebu boje s protekcionismem, zvýšení toku zboží, kapitálu a lidí uvnitř i vně EU, využívání více otevřeného jednotného trhu pro služby a využití výhod globalizace. Tato strategie potvrzuje odmítnutí cílené průmyslové politiky EU - které započalo v osmdesátých letech - a státní podpory specifických sektorů, namísto toho přijetí tržně založeného přístupu. Cílená průmyslová politika je nadále považována EU za neefektivní, kvůli problémům s dolaďováním postupů a hodnocením výsledků (Lerner, 2009). 

    Kromě chybějících cílů a zavádějícího přístupu postrádá průmyslová politika EU adekvátní mechanismy řízení, a členským státům nebyly dány k dispozici žádné významné celoevropské zdroje. Navíc se zde, stejně jako v dalších oblastech hospodářské politiky EU, ukázal jako hlavní slabost současného modelu Evropské integrace nedostatek demokratických postupů a široké účasti na rozhodování. 

    Když krize v roce 2008 započala a na země oblasti Eura byla uvalena úsporná politika, odsunul důraz na finanční konsolidaci a makroekonomickou koordinaci jakoukoli vážnou diskuzi o průmyslové politice stranou. Evropská strategie 2020 je nyní ve shodě s neoliberálním názorem, že ekonomický růst může být podpořen fungováním trhů a že finanční konsolidace a snížení dluhů vytvoří patřičné podmínky pro dlouhodobý růst. Evropská strategie 2020 pouze navrhuje navýšení prostředků pro „růst urychlující záležitosti“ jako je vzdělání, výzkum a vývoj a inovace, a to na úkor sociálních výdajů, které jsou považovány za neudržitelné (Evropská komise, 2010a, 2010c). 

     

    Jak můžeme změnit to, co je vytvořeno? 

    Je potřebná odlišná politická perspektiva, zabývající se na evropské úrovni potřebou ukončit depresi a přechodem na trvale udržitelné ekonomické aktivity v méně polarizovaném kontinentu. Rozhodování o budoucnosti průmyslové struktury v Evropě musí být vráceno zpět do veřejné sféry. 

    Obecné zásady průmyslové politiky jsou celkem jednoduché. Měly by upřednostňovat rozvoj znalostí, technologií a ekonomických aktivit směrem, který zlepšuje ekonomickou výkonnost, sociální podmínky a udržitelnost životního prostředí. Měly by upřednostňovat aktivity a průmyslová odvětví charakterizovaná procesem učení – jedinců a organizací –, rychlou technologickou změnou, stupňováním a rozšiřováním ekonomiky a silným růstem poptávky a produktivity. Zjevně by seznam zahrnoval aktivity soustředěné na životní prostředí a energii, znalosti a informační a komunikační technologie (ICT), stejně jako zdraví a sociální péči. 

    Životní prostředí a energie: Současný průmyslový model musí být hluboce transformován směrem k udržitelnosti životního prostředí. Technologický vzor budoucnosti by mohl být založen na „ekologicky nezávadných“ produktech, procesech a společenských organizacích, které spotřebovávají mnohem méně energie, zdrojů a země, mají daleko menší vliv na klima a eko-systémy, přejdou na obnovitelné zdroje energie, organizují dopravní systémy bez dominance aut pomocí integrovaných dopravních systémů, budou počítat s opravami a údržbou existujícího majetku a infrastruktury a chránit přírodu a zemi. Taková perspektiva podpoří obrovské příležitosti pro výzkum, inovaci a nové hospodářské a sociální aktivity; tyto komplexní, dlouhodobé výzvy by měl řešit nový soubor logicky promyšlené politiky. 

    Znalosti a ICT: Současným změnám vévodí pronikání paradigma založeného na technologiích ICT skrze celou ekonomiku. Jejich potenciál pro rozsáhlejší aplikace, vyšší produktivitu a nižší ceny, nové zboží a společenské přínosy by měl být podporován. Nicméně ICT a internetové aktivity mění hranice mezi hospodářskou a sociální sférou, jak jasně ukazují úspěchy volných zdrojů softwaru, copyleft, Wikipedia a peer–to–peer. Politika by měla podporovat inovační praxi jako společenský, kooperativní a otevřený proces, zjednodušující pravidla přístupu a sdílení znalostí, spíše než prosazovat omezující pravidla týkající se duševního vlastnictví, navržená pro minulou technologickou éru. 

    Zdraví a sociální péče. Evropa je stárnoucí kontinent s nejlepším zdravotním systémem na světě, v jehož podstatě je zakořeněno postavení veřejné služby stojící mimo trh. Pokrok v systémech zdravotní péče, instrumentaci, biotechnologiích, genetice a výzkumu léků musí být podporován a regulován s ohledem na jejich etické a sociální důsledky (jako v případě geneticky modifi-kovaných GMO, klonování, přístupu k lékům v rozvojových zemích, atd.). Společenská inovace by měla rozšiřovat sociální služby s větším přínosem pro občany, uživatele a neziskové organizace, obnovovat jejich veřejné zajišťování a podporovat nové formy svépomocných komunit. 

    Všechny tyto oblasti jsou charakterizovány výrobními postupy s intenzivním podílem práce a požadavkem na střední a vysokou kvalifikaci, s možností poskytovat dobré zaměstnání. 

     

    Instituce, správa a financování celoevropské průmyslové politiky 

    Průmyslová politika se dlouho opírala o různé mechanismy. Na straně poskytování prostředků byly z veřejných fondů podporovány vybrané V&V, inovační a investiční programy. Veřejné investiční banky a státní podniky - stejně jako neziskové nadace - podporovaly začínající podniky v klíčových oblastech pomocí kreditů a rizikového kapitálu a řídily restrukturalizaci hlavních výrobních aktivit. Veřejnost, komunity a kooperativní podniky hrají důležitou roli v oblastech, jako jsou aktivity založené na znalostech, ekologických a místních službách, kde převažuje veřejný majetek a veřejné zprostředkování. 

    Na straně spotřeby, pomohlo předvídavé veřejné zprostředkování, organizace a regulace trhů s vysokým růstovým potenciálem a podpora a pobídky pro první uživatele nových technologií „táhnout“ inovaci a investice (Mazzucato, 2013). Podobné nástroje někdy posunuly produkci a spotřebu směrem k trvaleji udržitelným modelům. V méně častých případech politika „zplno-mocnila uživatele“, aby definovali specifické aplikace existujících technologií, které by mohly vést k novému zboží a novým službám s rozsáhlým trhem. Konečně, politika se zaměřovala na vytváření těsnějších vztahů mezi všemi aktéry národních a evropských systémů inovace - firem, finančních institucí, univerzit a politiků – pomáhajíce koordinovat rozhodování veřejných a soukromých aktérů. 

    Financování takové politiky obecně pocházelo z národních státních výdajů, poskytováním veřejného kapitálu státním bankám a podnikům, a z finančních trhů prostřednictvím cenných papírů s různým stupněm veřejné záruky. 

    Návrh na novou celoevropskou průmyslovou politiku by mohl být vytvořen stavěje na takových předešlých zkušenostech a na posledních plánech, jako je jeden navrhovaný Konfederací německých odborových svazů DGB (2013). Mohly by být zvažovány následující instituce, systém financování a řídící mechanismy. 

     

    Systém institucí

    Nová průmyslová politika musí být pevně nastavena v rámci Evropské unie a – bude-li to vyžadováno - uvnitř institucí eurozóny. To je potřeba, aby bylo možné koordinovat průmyslovou politiku s makroekonomickou, měnovou, finanční, obchodní, konkurenceschopnosti a další celoevropskou politikou, poskytujíce plnou legitimnost veřejným zásahům na evropské úrovni pro ovlivňování toho, co má být vyráběno (a jak). Je nutné provést velké změny současných pravidel EU, zejména těch, která brání veřejným zásahům „deformovat“ fungování trhů. Explicitním cílem politiky EU by se mělo stát rozšiřování těch ekonomických aktivit, které trhy nejsou schopné rozvíjet. Úroveň EU je také velmi důležitá pro financování takové politiky (viz níže). Jelikož se tato politika pravděpodobně setká v některých zemích EU s opozicí, lze si představit politiku EU s „proměnnou geometrií“, s vyloučením zemí, které se nechtějí zapojit. 

    Musí být vytvořena těsná integrace mezi evropskou dimenzí - zajišťující politickou soudržnost, celkové priority a financování - , národní dimenzí - kde musí fungovat veřejné organizace a musí být definována implementační strategie - a místní dimenzí - kde musí být do komplexních úkolů, spojených s vývojem nových ekonomických aktivit, zapojeni specifičtí veřejní a soukromí aktéři. 

    Stávající instituce by mohly být renovovány a integrovány do takovéto nové průmyslové politiky, včetně – na úrovni EU – strukturálních fondů a Evropské investiční banky (EIB). Avšak jejich způsob fungování by měl být přizpůsoben odlišným požadavkům zde navrhované role. Zatímco krátkodobě je přizpůsobení stávajících institucích nejefektivnějším způsobem jak postupovat, v dlouhodobějším výhledu je třeba vyhradit instituci - buď evropskou veřejnou investiční banku, nebo evropskou průmyslovou agenturu – spojenou s mandátem pro přebudování ekonomických aktivit v Evropě. 

    Mohli bychom si představit systém, ve kterém se vlády EU a Evropský parlament shodnou na směrnicích a financování průmyslové politiky, vyzvou Evropskou komisi, aby zavedla vhodné politické nástroje a výdajové mechanismy. V každé zemi by mohla převzít roli koordinace uskutečňování průmyslové politiky na národní úrovni specifická instituce – buď existující nebo nová, buď národní státní investiční banka, nebo národní průmyslová agentura –, působící vzájemně se stávajícím národním systémem pro inovaci, politickými aktéry, finančním sektorem atd. Specifičtější agentury, konsorcia nebo podniky s flexibilním statusem, ale silným veřejným zaměřením, by mohly být vytvořeny (nebo přizpůsobeny, pokud již existují) pro fungování na místní a oblastní úrovni a pro iniciativy ve specifických oblastech. 

     

    Financování průmyslové politiky 

    Fondy pro celoevropskou průmyslovou politiku by měly pocházet z celoevropských prostředků. Jak navrhuje DGB v „Marshallově plánu pro Evropu“ (DGB, 2013), prostředky by mohly být opatřeny na finančních trzích novou Evropskou veřejnou agenturou; ta by mohla získat celo-evropské výnosy z jednorázové daně z majetku a nově zavedené daně z finančních transakcí; takový příjem by mohl pomáhat krýt platby úroků pro potřebné projekty, které nejsou ziskové z tržního pohledu. Toto uspořádání by nezatěžovalo domácí veřejné finance a mohlo viditelně propojit politiku snižování finanční náročnosti, zdanění bohatých, snižování nerovnosti a prů-myslovou politiku, která by mohla směřovat k novým ekonomickým aktivitám a vytváření pracovních míst. 

    Další alternativa může vycházet z více nekompromisní evropské finanční reformy, zavádějící celoevropskou daň pro korporace, a tím efektivně eliminovat fiskální konkurenci mezi zeměmi EU. Řekněme 15 % výtěžku by mohlo jít na financování průmyslové politiky, veřejných investic, získávání znalostí a jejich šíření na úrovni EU; zbytek by mohl být převeden do státních pokladen jednotlivých zemí. 

    Pro skupinu zemí eurozóny by mohlo být zvažováno financování prostřednictvím mechanismů EMU. Mohly by být vytvořeny evropské dluhopisy pro financování průmyslové politiky; nová evropská veřejná investiční banka by si mohla půjčovat prostředky přímo z ECB; ECB by mohla přímo poskytovat prostředky pro průmyslovou politiku. 

    Navíc by se mechanismus financování mohl lišit podle relevance „veřejného“ rozměru: 

    a)  Priorita veřejných prostředků by měla jít na veřejné investice do mimotržních aktivit - jako jsou veřejné obstarávání majetku, infrastruktury, znalostí, vzdělání a zdravotnictví; 

    b)  při  financování nových „strategických“ tržních aktivit, jako je poskytování kapitálu pro nové aktivity v nově vznikajících odvětvích, by měly být kombinovány veřejné prostředky a dlouho-dobé soukromé investice; 

    c)  veřejná podpora by mohla stimulovat finanční trhy investováním do soukromých firem a neziskových organizací, vyvíjejících „prospěšné“ tržní aktivity, které by mohly snadněji zajistit návratnost investice. 

    Ve všech případech nemůže být odůvodnění pro financování průmyslové politiky redukováno na finanční logiku „návratnosti investic“. Musí být zvažovány přínosy z hlediska kvality životního prostředí, sociálního blahobytu, větší teritoriální soudržnosti a geograficky širšího růstu na evropské úrovni a v souladu s tím musí být rozděleny náklady. 

     

    Systém správy 

    Různé možnosti navrhované výše jsou spjaté s různým systémem řízení celoevropské průmyslové politiky. Jako příklad můžeme předpokládat, že je vytvořena veřejná investiční banka nebo agentura EU – nazývejme ji Evropská veřejná investiční (EVI) - a v každé zemi působí podobné organizace - Národní veřejné investiční (NVI) -. Evropská instituce by měla být odpovědná Evropskému parlamentu, který stanovuje její správní radu, ve které by měli být zastoupeni představitelé byznysu, výzkumných organizací, odborů a ekologických občansko-společenských organizací. Mezi politickými institucemi pro průmysl, soukromými firmami a bankami nebudou přípustná žádná „zadní vrátka“. Evropská instituce by měla angažovat v konzultacích politické, hospodářské a sociální aktéry EU k rozpracování jí navržené průmyslové politiky, která by měla být schválena Evropským parlamentem. Poté by měly být uvolněny fondy a být přiřazeny národním institucím ke specifickým cílům a aktivitám. Měla by být požadována transparentnost rozhodování a stanoveny monitorovací a vyhodnocovací procedury. 

    Stejný systém řízení by mohl být zaveden v národních institucích pro koordinaci implementace na úrovni zemí. 

    Oblasti, které by mohly být vhodné pro takové programy průmyslové politiky, mohou být vybrány ze širokého spektra navrhovaného výše. Země a regiony, kde by takové investice mohly být realizovány, musí být definovány předem, s jednoznačným cílem redukovat polarizaci, která oslabuje průmyslovou základnu evropské „periferie“. Například 75 % financí by mohlo jít do zemí „periferie“ (Východní a jižní Evropa, plus Irsko); minimálně 50 % z nich by bylo vyhraze-no chudším regionům těchto zemí; 25 % by mohlo jít do chudších regionů zemí „centra“. 

    Tyto politické iniciativy by mohly podpořit obsáhlé veřejné porady a demokratické diskuse o tom, co a jak vyrábíme, utvářejíce konsenzus a hodnověrnost celoevropské průmyslové politiky. 

    Otevření debaty o průmyslové politice v Evropě je urgentním úkolem. Musí být sdílen a pro-diskutován široký okruh myšlenek a návrhů. Politické překážky kladené takovéto nové průmy-slové politice jsou vskutku obrovské a bude to vyžadovat zásadní změny, aby mohla být imple-mentována. 

    Článek dodán na19. konferenci o alternativní hospodářské politice v Evropě, Londýn 20 - 22 září 2013.


    Odkazy  

    Coriat, Benjamin (2004): ‘Politique de la concurrence et politique industrielle dans l’Union européenne. Un rééquilibrage est-il possible?’ Les Cahiers français. La Documentation française, Paris.

    DGB (2012): A Marshall Plan for Europe: Proposal by the DGB for an economic stimulus, investment and development programme for Europe

    European Commission (2010a): Europe 2020. A strategy for smart, sustainable and inclusive growth, COM (2010) 2020 final, Brussels.

    European Commission (2010b): Innovation Union, COM (2010) 546, Brussels.

    European Commission (2010c): An integrated industrial policy for the globalization era, COM (2010) 614, Brussels.

    Eurostat (2013): Eurostat newsrelease 121, Industrial production up by 0.7 % in euro area, 13 August 2013

    Lerner, Josh (2009): Boulevard of Broken Dreams, Why Public Efforts to Boost Entrepreneurship and Venture Capital Have Failed and What to Do About It, Princeton University Press, Princeton.

    Lundvall, Bengt-Åke and Edward Lorenz (2011): ‘From the Lisbon Strategy to Europe 2020’ in: Nathalie Morel, Bruno Palier and Joakim Palme (eds.): Towards a Social Investment Welfare State? Ideas, Policies and Challenges, Policy Press, Bristol.

    Pianta, Mario (2010): ‘Industrial and innovation policies in Europe’ in: Andrew and Andreas Botsch (eds.): After the Crisis: Towards a Sustainable Growth Model, Brussels, ETUI, 92-95. 9.

    Pianta, Mario and Matteo Lucchese (2012): ‘Industrial and innovation policies in the European Union’ in: Francesco Garibaldo, Mirella Baglioni, Volker Telljohann and Catherine Casey (eds.): Workers, Citizens, Governance: Socio-Cultural Innovation at Work, Berlin, Peter Lang.

    Rodrik, Dani (2008): Normalizing Industrial Policy, The International Bank for Reconstruction and Development/The World Bank, Commission on Growth and Development, Working Paper, no. 3.

    Sbilanciamoci (2008): Budgeting for the Future. Building Another Europe. European Economic Policies From a Civil Society Perspective, Rome

    Mario Vivarelli and Mario Pianta, M. (eds.) (2000) The Employment Impact of Innovation, Routledge, London.  


Related articles