• Česká republika, Slovensko, Maďarsko a Polsko
  • Na východ od Západu

  • Jirí Málek | 19 Aug 14 | Posted under: Czech Republic , Hungary , Poland , Slovensko
  • “Situace levice v Evropě po volbách v EU: nové výzvy” mezinárodní seminář Nadace Rosy Luxemburgové,21.-23. Červenec  2014, Berlín

    Stojí přede mnou úkol hovořit ve vymezeném čase o záležitostech, které se nedají krátce a zodpovědně popsat. Proto mi dovolte, abych použil metodu, která se dá přirovnat vrhu plochého kamene na vodní hladinu. Ten se vždy jen dotkne, zanechá pár vlnek a letí o kus dál, aby se opět je dotkl hladiny. I já se mnoha problémů jen dotknu a budu pospíchat k dalším otázkám. A nejspíše zazní daleko více otázek než odpovědí.

    O čem budu hovořit? Karlovarský filmový festival má sekci s názvem: Na východ od Západu. Tedy věnujme tento čas tomu prostoru, který je na východ od Západu, jen to trochu zúžím na tu část ve střední Evropě, která je známa i jako Visegradská čtyřka – Česká republika, Slovensko, Maďarsko a Polsko (celkem 106 křesel v  EP – 14,1 %).

     

    Co se zde v nedávných evropských volbách událo? Nechci opakovat čísla, výsledky a fakta, která jsou všeobecně známa.

     

     

     

     

     

     

    Je ale něco, čeho bychom si měli všimnout? Bezesporu si Evropa všimla dosaženého skóre v účasti ve volbách. Tak u nás v České republice nepřišlo hodit volební lístek na 82 % oprávněných voličů. Ti byli poraženi nám státem nejbližším – Slovenskem -  který vyhrál celoevropskou soutěž s 88 % neúčasti. Ale i další státy se také činily – Polsko – 77 %; Maďarsko – 71 % nevoličů. Mezi tyto státy se vklínily ještě Slovinsko a Chorvatsko. Všechny post-komunistické země byly pod evropským průměrem 43 % volební účasti, jen Litva těsně nad ním.

     


     

    Než se dostanu k hledání odpovědi, proč to tak dopadlo, několik slov o středoevropském regionu.  Uvedené 4 státy mají mnoho společného v nedávné historii a z ní vyplývající zkušenosti, velmi podobné sociální složení strukturu společností. Byly zde v předchozím období vládnoucí strany komunistického typu, státy příslušely k COMECON (RVHP) a Varšavské smlouvě. Lze tedy předpokládat, že i politické chování jejich občanů by mělo být vcelku podobné. Svým způsobem je to pravda.  Všechny státy, které mají komunistickou, přesněji řečeno, reálně socialistickou minulost ve volbách do EP měly podprůměrnou volební účast. Počátkem června provedla společnost STEM (STEM, Trendy 6/2014) sociologické šetření ohledně volební účasti. Jde o české výsledky, ale bezesporu mnoho je společného i pro ostatní státy střední Evropy. Stručně, co bylo zjištěno:

    „Nejnižší účast v historii českých eurovoleb měla za příčinu zřejmě nezájem lidí o Evropskou unii, doprovázený nepochopením toho, co nám EU přináší. Lidé k volbám do EP nepřišli také proto, že nerozumí tomu, co tato instituce řeší a mají málo informací o činnosti jimi zvolených zástupců v EP. Zhruba polovinu lidí, kteří k volebním urnám nepřišli, tvořili pravidelní nevoliči (nechodí k volbám do EP nebo k žádným volbám), další třetina se o své neúčasti rozhodla během posledního týdne či přímo v den voleb.“

    Od některých publicistů i politologů jsme mohli slyšet, že důvodem neúčasti byl odpor k „Evropě“, národovectví či nedocenění  demokratických evropských tradic. Exaktní výsledky toto nepotvrzují.

    „K volbám do EP nepřišli o něco častěji lidé mladšího středního věku (do 44 let), spíše lidé s nižší úrovní vzdělání (lidí se základním vzděláním nebo vyučených je v průměru populace 49 %, mezi nevoliči jich bylo 56 %; osob s VŠ vzděláním je v populaci 16 %, mezi nevoliči jich bylo 11 %). Z hlediska profesí byli mezi nevoliči častěji spíše manuálně pracující (dělnické profese) nebo lidé bez práce a občané středově politicky orientovaní.

    Nejčastější odpovědí lidí bylo, že neúčast je projevem nezájmu našich lidí o EU (pro více než tři čtvrtiny lidí to byla důležitá nebo zcela zásadní příčina). Ve zhruba stejné míře se však prosadily i další tři názory: lidé mají málo informací o činnosti našich europoslanců, nechápou, co nám členství v EU přináší a také nerozumí tomu, co Evropský parlament řeší. Více než polovina lidí má za to, že důležitou nebo zásadní příčinou nízké účasti byla média - nedokázala občanům vysvětlit důležitost těchto voleb.

     Dvě třetiny veřejnosti se domnívají, že to, že by se lidé necítili Evropany, a proto nešli volit, nebylo vůbec příčinou nízké účasti nebo to bylo jen dílčím důvodem.“


    Chtěl bych ale doplnit jeden aspekt, který průzkum neanalyzoval. Ten se netýká jen evropských voleb. Ale svým způsobem by vysvětloval i obdobné chování v dalších bývalých socialistických zemích. Jde o vyjádření niterného vztahu k demokracii a její konkrétní podobě v postkomunistické éře. V letech po změně systému se sice formálně demokratické principy staly podstatou společnosti, ale v praxi byl důraz kladen na demokratické rituály.

     


    Podrobně se zkoumá volební účast/neúčast, ale bere se jako fakt, že volby automaticky řeší, že „lid je zdrojem veškeré moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní“, jak stojí v české ústavě. Zdá se, že čeští občané mají odůvodněný pocit, že je přinejmenším několik dalších zdrojů moci, která přichází od jinud. Vždyť žádná z podstatných otázek české společnosti, které ji výrazně a dlouhodobě ovlivňovaly, nebyla nosným bodem volebních kampaní do českého parlamentu v celém popřevratovém období. Jejich řešení pak přicházelo od víceméně anonymních a neprůhledných, mnohdy internacionálních vládnoucích elit.  Jen namátkou – rychlá integrace do vojensko-politických struktur NATO, aktivní účast v balkánském konfliktu, nabídka instalace vojenské základny USA na českém území (tzv. kauza radar), způsoby a realizace transferu státního majetku kuponovou privatizací, tzv. reformy zdravotnictví, penzijního systému spočívající ve faktické privatizaci veřejných statků a institucí, bezprecedentní rozsáhlá majetková restituce církevního majetku atd. Do všech těchto strategických rozhodnutí nebylo dovoleno „lidu“ nijak podstatně promluvit. Ústava ČR z r. 1992 sice referendum přepokládá, ale pro jistotu, dosud nebyl schválen prováděcí zákon. A tak, zdá se, že „lid“ pochopil, že jeho účast na rituálu evropských voleb není tak důležitá.

    Politici se snaží, rozpočty se nafukují, reklamní agentury zoufale vyvíjejí činnost, peníze létají… a voliči se na to vykašlali. Něco není v pořádku, zjistili i profesionální komentátoři a analytici. Demokracie, jak jsme si ji vymysleli a jak ji vnucujeme občanům, takhle přece nemá vypadat. Občané mají být přece nadšení! Nejsnadnější by bylo vyměnit obyvatele, jenže to je technicky příliš náročné.“

    Aby nedošlo k mýlce, toto není názor zavilého levičáka, ale konzervativního a libertariánského sociologa, novináře P. Hampla. Je ale také nutno uvést, že tento názor nesdílejí mainstreamová média ani tzv. renomovaní političtí komentátoři. Tam přetrvává obhajoba současné demokracie jako toho nejlepšího, co může existovat. A pokud je někde chyba, pak je to na straně „neuvědomělých“ občanů.

      Je ale zajímavé (jak bude zmíněno dále), že tato volební absence rovnoměrně postihla všechny sociální skupiny obyvatelstva, což vyplývá z volebních výsledků na národním teritoriu, které se zásadně neodlišují od parlamentních voleb s vyšší voličskou účastí. Nic nepotvrzuje tezi, že neúčast v evropských volbách se rovná nesouhlasu s Evropou, že je to výraz uzavření se do národního, nacionálního rámce.  Občané rozlišují Evropu jako takovou a její obyvatele a politicko-ekonomické evropské struktury. Zatímco s prvním se identifikují, s druhým má řada z nich přinejmenším mnoho nejasností popř. i různý stupeň nesouhlasu. Jsme Evropany, ale necítíme se spokojeně v současném neoliberálním evropském kapitalistickém systému. V systému, který se ohání demokracií, avšak umně využívá všechny nástroje, jak ovlivnit občana ve svůj prospěch bez ohledu na demos kratos (vládu lidu). I tak lze číst poselství, které poslala alespoň část nevoličů. A proč to je více cítit na východ od Západu? Možná proto, že občané tohoto opomíjeného východu některé aspekty vidí zřetelněji.  Těsně po pádu komunismu bylo vytýčeno heslo: Zpátky do Evropy. Tyto národy šly do Evropy, ta se však sama proměňovala. Ukazuje se, že velká část populace sice chtěla jít do Evropy, ale nevěděla, do čeho jde. A onen rozpor mezi očekávání světlých zítřků a spíše šedivé reality posiloval skepsi a rozčarování u části občanů. Je třeba se vyhnout snadné a chybné interpretaci zaznívající někdy zleva. Nejde o většinové rozčarování z kapitalismu jako takového, ale z toho současného, neoliberálního, středoevropského.

     

    Nyní druhý dotek kamene na politické hladině. Jak vlastně dopadly evropské volby ve střední Evropě? Ani na tomto místě nechci podrobně opakovat fakta a čísla, která jsou většině známa. Parlamentní volby ve všech zmíněných zemích dosahují sice  (Česká republika 59,5%, Slovensko 59,1 %, Polsko 48.9 %, Haďarsko 61,7 %)  dvoj až trojnásobně vyšší účast, ale v žádné z uvedených zemí nedošlo k podstatně odlišnému výsledku ve volbách do EP ve srovnání parlamentními, co se rozložení politických stran týče. Co můžeme dovodit? Ani výrazně nižší volební účast neměla vliv na kvalitativní posuny v rozložení politických reprezentací. Ta ve volbách do EP ve všech zemích „kopíruje“ národní úroveň. Z toho lze také odvodit, že na nízké účasti neztrácela ani nezískávala žádná relevantní politická síla. Jako by si občané řekli, nepůjdeme k volbám, ale základní proporce zachováme. Co vedlo české voliče k jejich volbě?


     


     

    Českou realitu lze opět dokreslit povolebním sociologickým šetřením společnosti CVVM (CVVM, VI/2014). Z něho vyplývá, „… že voleb se zúčastnili vesměs stabilní a pravidelní „skalní“ voliči, kteří jsou k volbám jakéhokoli typu zvyklí chodit a považují to za svoji povinnost, že se voleb zúčastní a podpoří svoji preferovanou stranu či kandidáta, přičemž věří, že jejich hlas je v tomto směru významný. Nejčastěji zmiňovaným důvodem volby totiž byla právě „podpora preferované strany či kandidáta“ (21 %), těsně následovaná „vlivem na budoucnost, spolupodílením se na rozhodování“ (19 %), „splněním své občanské povinnosti“ (18 %) a konstatováním, že dotázaný je pravidelným voličem (14 %). Do téže

    kategorie lze přičíst i některé další méně frekventované odpovědi, jako „využití svého volebního práva“ (3 %), „zájem o politiku, o volby a účast v nich“ (1 %) nebo „potřeba vyjádřit svůj názor a preference“ (1 %). Naproti tomu negativní volba „proti některé straně nebo kandidátovi“ byla v podstatě záležitostí okrajovou (2 %) a jen malý podíl deklarovaných důvodů volební účasti tvořila

    obecná nebo vnitropoliticky konkretizovaná nespokojenost spojená s potřebou změny nebo s protestem (5 %). Nepříliš významným faktorem se ukázaly být i specificky evropské důvody tak či onak spojené se samotnou EU, jež dohromady zahrnovaly 9 % zaznamenaných odpovědí, v tom nejčastěji „zájem o EU či EP a jejich důležitost pro ČR“ (4 %) a konstatování, že jsme členy a občany EU (3 %). Zcela marginálním důvodem volební účasti byl vliv rodiny a okolí (1 %). Celkové odpovědi ukazují, že voleb se zúčastnili hlavně politicky angažovaní přesvědčení příznivci jednotlivých stran. Čtvrtina (25 %) uvedla, že volila stranu, která je jim nejbližší nebo nejsympatičtější, prakticky stejně velká část (24 %) jako důvod uvedla souhlas s programem či názorovou blízkost, 14 % vyzdvihlo kvalitu strany a lidí, kteří jsou jejími cleny, případně kteří za ni kandidovali ve volbách, a obdobný podíl (14 %) dotázaných účastníků voleb do EP se označil za přesvědčené stoupence strany, kterou volí pravidelně. Pokud jde o to, jaká témata podle slov voličů hrála důležitější roli při jejich rozhodování o volbě strany, převažovala spíše domácí témata, která vyzdvihla více než třetina (36 %)

    voličů, nad tématy spojenými s Evropskou unií, jež upřednostnila desetina (9 %) účastníků voleb do EP, i když pro relativně největší, nadpoloviční část (53 %) bylo prý obojí stejně významné.“

    V prvním bloku tohoto vystoupení jsem hovořil o neúčasti a jejích důvodech.  Bylo by zajímavé porovnat situaci v jednotlivých zemích Visegradu. Domnívám se ale, že rozdíly nebudou kvalitativní. Rozdílné je ale to, jak se názory projevují navenek, jak se promítají do politických struktur vzešlých z občanských hlasování. Jak vypadá politická mapa v jednotlivých zemích.

    To je třetí dotek kamene o hladinu.  V úvodu jsem hovořil o tom, jak mnoho je společného pro tyto čtyři státy. Podívejme se na složení zákonodárných sborů vzešlých z parlamentních voleb. Chtělo by se říci, že nemůže ani existovat více rozdílů.  Ve třech zemích není žádný politický relevantní subjekt, který by bylo možno považovat za reprezentanta radikální levice. Ve dvou z nich (Slovensko, Maďarsko) sice jsou strany, patřící do Strany evropské levice (SEL), ale jde o strany (při vší úctě) marginální. V Polsku dokonce taková strana, blízká SEL ani nepůsobí. Vedle toho stojí KSČM (pozorovatel SEL) s jejími trvalými volebními výsledky mezi 11 – 15 %. Jak je to možné? Samotná odpověď by si vyžadovala vlastní seminář a ještě není jisté, že bychom došli k zásadním společně sdíleným závěrům. Takže mi dovolte naznačit jen takové ty vlnky. Ale to se musíme vrátit o čtvrtstoletí zpět.  Ve všech těchto zemích existovaly komunistické státo-strany (i když s různými názvy). V každé zemi bylo masivní komunistické členstvo těchto stran (celá KSČ 1 700 000 členů, v ČR cca 1,2 mil. členů, Slovensko půl milionu).  Politické změny roku 1989 postavily před komunistické strany a jejich členy životní otázku - Jak dál? Jestliže se v Polsku a Maďarsku „daly věci do pohybu“ již přinejmenším v 2. polovině 80. let, v Československu – v tehdy společném státu Česka a Slovenska žádné viditelné změny nenastaly. I Gorbačovova perestrojka zde byla přijímána daleko rozporuplněji.  Na druhé straně sociálně ekonomická situace občanů Československa byla ve srovnání s Polskem a Maďarskem lepší, stabilnější.  V každé zemi tyto strany a jejich členové hledali svoji cestu. Ve všech zemích prošly větší či menší transformací. Ta spočívala v odvrhnutí některých principů vlastních vládnoucím stranám jako je tzv. vedoucí úloha ve společnosti, absolutní dominance stranické ideologie, kádrový monopol. Šlo i o hledání postoje k vlastní historii. V ČR a na Slovensku se k tomu přidávalo i řešení vztahu k Pražskému jaru a půl milionu členů KSČ, kteří museli stranu v počátku tzv. normalizace opustit.  Vlna změn a konec hegemonie SSSR na přelomu 80. A 90. let měla v regionu střední Evropy tři základní důsledky: reorientaci na Západ, přechod od direktivního hospodářství k tržnímu kapitalismu a přeměnu systému vlády jedné strany v systém svobodné stranické soutěže. Tyto konstanty představovaly základní politický „postkomunistický“ konsensus jak uvnitř demokratických politických sil, tak i v rámci veřejného mínění (D. Kunštát: Za rudou oponou, Sociologický ústav AV ČR, Praha 2013. – následující fakta jsou čerpána právě  odtud).

    V Polsku a Maďarsku tamní post-komunistické strany převzaly politiku svých reformních křídel. Transformovaly se v „catch all party“, blízké socialistickým, sociálně demokratickým stranám západní Evropy. Současně došlo k odštěpování jednotlivých názorových skupin. Z nich některé přežívají dodnes, jejich politický dopad je ale dosti marginální. Transformované strany se v 90. letech dostaly k moci, již jako sociálně demokratické či socialistické. Obě se ale dostaly do krize a dnes patří k opozici. Obecně platí, že úspěšná transformace komunistické strany, tzn. v chápání politického mainstreamu, očištění ji od komunistické zátěže znamená její sociál-demokratizaci a také reformovat, prakticky zredukovat její členskou základnu.

    I na Slovensku probíhal obdobný proces. Z původní komunistické strany vznikla postkomunistická SDL´ (Strana demokratické levice), která se také v 90. letech podílela na vládě.  Následovala však její krize, tak tradiční pro „reformované“ komunistické strany v postsovětském prostoru a ztráta politických pozic i důvěry voličů.  Její jádro přešlo do nově se formující strany SMER, která se již deklaruje jako „čistá“ sociální demokracie. Tím byla završena restrukturalizace původní komunistické strany. Vedle tohoto proudu existovaly další postkomunistické formace, z nich dnes nejvýrazněji působí Komunisitická strana Slovenska (KSS -navazující na komunistickou“ větev), avšak s podporou pohybující se okolo 1 %. Jde o členskou stranu SEL i když v poslední době zde téměř neaktivní. To ale neznamená, že by na Slovensku neexistovali voliči radikální levice, ale SMER integroval všechny složky nalevo pod sebe včetně jejich voličů. Je otázkou, jak dlouho tento systém, závislý i na svém charismatickém vůdci, může fungovat. V posledních parlamentních volbách (2012) získal SMER 44.4 %, KSS  0,7 %, v prezidentských volbách letos na jaře předseda SMERu a vlády ale prohrál a v evropských volbách dostal SMER 24,1 %, KSS 1,5 % a další radikálně levicové uskupení 0,5 %. Zdá se, že bylo již dosaženo hranice, přes kterou se slovenská umírněná levice nemůže dostat a kyvadlo se začíná přesouvat doprava. Je otázkou, co se pak stane se slovenskou radikální levicí.

    KSČM představuje ve středoevropském prostoru jisté unikum. V žádné z post komunistických zemích nehraje komunistická strana a zároveň jen málo transformovaná strana analogickou úlohu ve stranickém systému. V žádné z nich nemá tak vysokou a stabilní voličskou podporu. KSČM nikdy neztratila pozici nezanedbatelné plně relevantní politické síly, ani potenciál, který umožňuje tlačit na jiné parlamentní strany.

    V čem spočívá onen „zázrak“?  V mnoha faktorech. Určitě není pravda, co tvrdí někteří komentátoři z antikomunistického tábora, že komunisté představují stálé nebezpečí pro stát a společnost. Tato argumentace uvádí, že se zde projevuje vliv „přátel starých, komunistických pořádků“, kterým jde jen o obnovení své moci.  Daleko přesnější je následující pohled: KSČM ve svém, 25letém vývoji prošla několika fázemi. V prvním období hledala novou cestu do budoucnosti. Došlo k dílčím reformám a adaptaci na nové podmínky.  Členská základna se také proměňovala, část původních členů, vč. některých poslanců odešla a vytvořila nové subjekty. Mnohé z nich následně zanikly, dlouhodobě působí jen malá Strana demokratického socialismu (SDS), členská strana SEL. Čeští komunisté a jejich strana byli od počátku 90. let pod tlakem antikomunismu části české společnosti a nových politických elit. V.Handl charakterizoval historický vývoj KSČM a její transformaci jako proces „od strategie levicového ústupu k nechtěné europeizaci“. Jako cestu od ghetta a převládnutí ortodoxně komunistického kurzu, přes období stabilizace až k postavení vyhledávaného politického partnera i když mnohdy s nechutí od partnerů. Řekl bych, že právě to, že komunistická strana se reformovala jen částečně a z vnějšku byla pod silným antikomunistickým tlakem, ji umožnilo vcelku úspěšně udržet svoji politickou pozici a svoji jednotu. „Centristická“ politika prováděná vedením KSČM, možná spíše intuitivně než programově, se ukázala jako dlouhodobě úspěšná. Musíme si také uvědomit, že v ČR postkomunistické uskupení nemohlo být základem pro formování sociální demokracie. Česká sociální demokracie (ČSSD) od r. 1948 působila v emigraci a počátkem 90. let začala opět působit doma a postupně budovat svoji organizační i kádrovou strukturu až k vítězství v parlamentních volbách (1998). Od poloviny 90. let tak na české levici existuje stabilní struktura umírněné a radikální levice v praxi reprezentovaná ČSSD a KSČM. Samozřejmě, že v české společnosti existují radikálně levicové síly nekomunistického (a někdy i antikomunistického) profilu. Nikdy se ale nezformovaly do významnější politické síly. Jejich významní představitelé jsou součástí levicových uskupení vznikajících ad hoc v rámci NGOs apod., popř. je jim občas nabídnuto, aby kandidovali za některý středo-levicový subjekt (např. blízký Zeleným, SPOZ apod.). Na druhé straně spektra existuje uskupení KSČ-ČSSP (Komunistická strana Československa-Československá strana práce), které se hlásí ke kontinuitě s bývalou předrevoluční KSČ a k principům marxismu leninismu.  V evropských volbách získala 0,56 % hlasů.

    Politická orientace populace ČR  (CVVM 2013)

    (Sebe identifikace respondentů)

     

    Jaké je dnes sociální zázemí KSČM a co vlastně reprezentuje? Opět se spíše setkáváme s různými mýty, rádoby vědeckými názory než s relevantními fakty. Sociologický ústav AV ČR (D.Kunštát) zpracoval relativně podrobnou analýzu pozice komunistické strany, jejích členů a voličů v současné české společnosti. Na malé ploše, kterou mám k dispozici se mnoha důležitých, zajímavých a možná pro někoho i překvapujících výstupů mohu pouze dotknout. Tedy spíše jen telegraficky, útržkovitě:

    -          Komunistická strana je z politologického hlediska hodnocena jako strana antisystémová; i veřejností je chápána jako strana, která má přinejmenším velké výhrady ke stávajícímu systému a cestu nevidí v jeho pouhé opravě. Programovým cílem (i v dokumentech KSČM) je moderní socialismus, byť velmi vágně definovaný. Programově je KSČM chápána jako levicová alternativa sociální demokracii. Důležité je, že takto ji vidí i velká část veřejnosti, nemluvě o jejích voličích. Ti, kteří byli v porevoluční transformaci mezi poraženými, jsou základem politické podpory KSČM.  Je zajímavé, že dosud nebyl zpracován dokument popisující vizi pro budoucnost – Socialismus pro 21. Století. Stále o něm probíhají vnitrostranické diskuse. Nicméně příznivci jeho absenci nijak nepostrádají a ani o tomto konceptu nediskutují. „Z hlediska politických postojů voličů se KSČM zdá být kolektivně organizovanou alternativou (stávajícího) demokratického řádu…“ Nicméně KSČM nepřipouští jiné, než demokratické cesty a postupy společenské transformace. KSČM není „revoluční“ stranou mimo demokratický rámec;

    -          Antikomunismus postupně vyčpívá a zůstává zakotven ve stále užší skupině občanů;

    -          Komunistické myšlenky nebyly české společnosti implementovány z „barbarského Východu“, ale jsou velmi silnou integrální součástí jedné domácí tradice;

    -          Voličstvo komunistických kandidátek není ani výlučným ani většinovým příjemcem hlasů „bývalých komunistů“, jak s oblibou tvrdí někteří komentátoři (např. v r. 2010 většina předlistopadových komunistů podporovala jiné politické formace mimo KSČM, většinově nejspíše socociální demokracii).   Většina současného voličstva nemá s předchozí KSČ nic společného.  Elektorát KSČM je starší – 58.6 let je jeho průměrný věk (2010), u ostatních stran 44,3 let. Je však občansky aktivní - 40 % voličů KSČM je zapojeno v různých organizacích (zájmové, sportovní, hasiči, odbory apod.).  Třetina voličů není ochotna akceptovat ani návrat „komunismu“ ani jinou osobní diktaturu. Nejlépe vnímají socialismus, následně komunismus, nejhůře kapitalismus a diktaturu. Demokracie na této škále je zhruba uprostřed. Přitom u mnoho z nich nechápe socialismus (komunismus) a demokracii jako protikladné systémy. Oba dostávaly současně kladná hodnocení.

    -          Postupně se mění vnímání KSČM nevoliči komunistů. Mírná většina z nich ji považuje za stranu „totalitní“, ale 3/5 z nich přiznávají KSČM stejná práva a povinnosti jako jiným politickým stranám. Stále ale 2/5 z nevoličů KSČM zastává názor, že by měla být zakázána, či jinak omezena na své činnosti. Ale více než 1/3 je toho názoru, že se KS přetvořila v moderní politickou stranu, že je jedinou nezdiskreditovanou politickou formací a podporuje českou zahraniční orientaci. Polovina z nich považuje KSČM za představitelku nemajetných lidí a 2/5 je přesvědčeno, že „komunisté“ respektují soukromé podnikání.

    Proč hovořím hlavně o KS? Protože není moc těch, koho dále zmínit. Ostatní radikálně levicové síly na české politické scéně jsou roztříštěné, v mnoha směrech marginální. Nemají významnější podporu ani u té části veřejnosti, která je levicově orientovaná. I proto, že se nedostatečně prezentují, nepřinášejí mezi občany věrohodné vize. Na druhou stranu mnoho levicových aktivistů dělá mnoho záslužné a cenné práce „tam dole“, na komunální úrovni, v neziskových, v ekologii či sociální oblasti. Bohužel toto snažení ale není transformováno do vyšších politických pater, kde by mohlo a mělo ovlivňovat rozhodovací procesy.

    Byl bych rád, kdyby toto mé vystoupení alespoň trochu přispělo k pochopení toho, co se děje na východě od Západu a aby právě chápání odlišností jednotlivých evropských regionů a jejich občanů, chápání dialektiky obecného a zvláštního vedlo k jednotné a promyšlené levicové strategii v celé Evropě, na Západě i Východě.


Related articles