• Nebezpečí zprava

  • Walter Baier | 02 May 12
  •  

    Úvod1

    Mnozí seriozní pozorovatelé se domnívají, že krize v Evropě neskončila. Restrukturalizací řeckého státního dluhu a rozšířením evropského stabilizačního mechanizmu byl pouze získán čas, avšak základní problémy nadměrné akumulace2 a nevyváženosti běžných účtů mezi členy Eurozóny stále přetrvávají.

    Mimo to dohoda o fiskální smlouvě z minulého března směřuje k posílení "status quo" politiky úspor, doprovázené autoritářskou a centralistickou přeměnou integrace Evropské unie (EU) pod německou hegemonií. Pokud fiskální smlouva skutečně vstoupí v platnost, což při složitém ratifikačním procesu v 25 státech není jisté3, a pokud bude prováděna se zamýšlenou tvrdostí, skončí to zničením evropského sociálního modelu, včetně dramatického snížení životní úrovně obyvatelstva ve všech částech Evropy.

    Za těchto podmínek není nové vzplanutí evropské dluhové a bankovní krize v dohledné budoucnosti nepravděpodobné. Předpokládanými následky – podle níže uvedené hypotézy – bude více či méně dobrovolný odchod několika jednotlivých států z měnové unie. To však není především otázka ekonomická, ale zejména politická.

    Rozpad měnové unie by tak skrytou krizi evropské integrace prokázal a proměnil ji v tvrdou skutečnost. To by vedlo ke kvalitativnímu posunu poměru sil ve prospěch nejvýkonnějších, exportně orientovaných EU ekonomik a mohlo by být předehrou k hlubokému politickému zemětřesení napříč EU.

    V situaci, jako je tato, by nacionalistické, xenofobní a autoritářské pravicové síly mohly začít vybočovat z rolí, které až doposud hrály.

    Teoretický koncept “populizmu”

    V období od června 2009 do března 2011 získaly krajně pravicové strany 155 z 3.066 míst ve 13 parlamentech, což reprezentuje přibližně 5 % voličů. Kromě toho byl tento trend vyjádřen též posílením pravicově populistických euroskeptických stran ve volbách do evropského parlamentu v roce 2010.

    Přestože národní specifika jsou pro porozumění těmto jevům důležitá, indikuje tento vývoj pronikavou změnu v celoevropském politickém zeměpisu. Jak ukazuje Tanja Binder(ová) ve své studii o pravici v Evropě, dochází k tomu také v rámci všeobecného směřování doprava během posledního období. “Pouze pravicové populistické strany byly schopné rozšířit svou voličskou základnu ” (viz Binder, 2009, str. 60).

    To znamená, že nemáme co do činění s nebezpečnými, nicméně sektářskými, skupinami na okraji společnosti, ale se stranami, které se úspěšně protlačují do centra společnosti a ovlivňují politické programy dokonce i umírněných stran hlavního proudu.

    Zkoumané strany ve skutečnosti zmodernizovaly jak svůj program, tak slovník, a nemohou být proto jednoduše označeny jako tradiční pravicově extremistické. Z tohoto důvodu používá současná politická věda pro jejich charakterizování pojem “pravicový populismus“. Typicky je pak “populismus” charakterizován popisem, ve kterém jsou nejčastěji uváděny následující charakteristiky:

    1. Etnicky nebo nacionalisticky založený kolektivismus, naplňovaný v některých případech kulturně motivovanou xenofobií.
    2. Odpuzující oddanost sociální nerovnosti.
    3. Servilní myšlení kombinované s autoritářsky orientovaným posuzováním hodnot.
    4. Pohrdání stranickou demokracií, svobodou slova a pluralismem (viz též Dörre/Kraemer/Speidel, 2004, str. 80).

    Nicméně pokusy aplikovat tuto údajně společnou kvalifikaci na konkrétní případy ukazují spíše na odchylky, než aby ji potvrzovaly, což užitečnost pozitivistických charakteristik zpochybňuje.

    Co se proto zdá významnější, je teoretický přístup. Při něm se nemůžeme obejít bez prací Ernesta Laclau. Ten navrhuje, aby populismus nebyl charakterizován v prvé řadě a především prostřednictvím jeho empirických projevů, kromě těch výše uvedených – jeho “populárně-demokratickou přitažlivostí, jinými slovy, přímým oslovováním lidí jejich jazykem a jim blízkými symboly, o což musí usilovat všechny významné politické strany – ale na základě skutečnosti, že tyto apelace jsou prezentovány jako ‘antagonistická alternativa’ k ideologii hegemonického bloku” (viz Laclau, 1981: 151).

    Struktura pojmu “lid”4

    V Laclauově (post)-strukturální analýze je populistický diskurs charakterizován v zásadě svou snahou přejímat demokratické požadavky, které původně existují samy o sobě a mohou být za normálních okolností přijímány institucemi, ale od určitého okamžiku nemohou být nadále v rámci systému uspokojovány. Formulováním těchto požadavků jako článků řetězce (“řetězec ekvivalence“ v jeho jazyce), a jejich opatřením symbolickou a politickou podobou (společným znakem), buď heslem, politickou vizí nebo vůdcem, jsou původní jednotlivé požadavky transformovány “do širší společenské subjektivity, což znamená totéž jako vyjádření, že toto utváří lid coby potenciálního historického činitele“ (Ernesto Laclau, 2005: 74).

    S Laclauovým “řetězcem ekvivalence” si nemůžeme nepřipomenout dobře známou pasáž v Leninově “Co dělat?“, ve které je vyjádřen ideál sociálně-demokratického profesionálního revolucionáře jako “tribuna lidu“, “který je schopen vzepřít se každému projevu tyranie a útisku, bez ohledu na to, kde k němu dojde, bez ohledu na to, jakou vrstvu nebo třídu lidí postihuje, který je schopný zevšeobecnit všechny tyto projevy a vytvořit jednotný obraz“ (Lenin, Co dělat?, kapitola III: E)

    Měli bychom proto interpretovat Leninův typ komunismu jako druh “levicového populismu“?

    V  tomto bodě se jasně ukazují limity politické použitelnosti analytického nástroje Ernesta Laclaua. má zásluhu na tom, že poskytl použitelnou koncepci pro strukturální analýzu politických projevů (pojednání). Z tohoto můžeme též odvozovat změny v politickém výhledu (pohledu). Zatímco konvenční liberální hlavní proud neumí pojem “populismus” použít jinak než moralizujícím, pejorativním způsobem, u Laclaua se objevuje jako “jeden z mnoha legitimních způsobů vytváření politických vazeb” (tamtéž, 63). A kromě toho, jak sám uvádí na konci své knihy: “Politika se stává synonymem pro populismus…neboť výklad pojmu ‘lid' je politickým aktem par excellence” (Laclau 2005: 154).

    To má jeden politický důsledek. Jestliže výklad pojmu lid formuje podstatu politického, verdikt populismu, přiřazovaný inflačním způsobem téměř ke každému opozičnímu hnutí bez ohledu na jeho obsah a cíle, se zřetelně stává “špiněním (degradací) mas“ ze strany liberálního hlavního proudu, v důsledku jeho tichého spolčení s elitami, které nejsou schopny ve stále vyšší míře odůvodnit svoji politiku vůči populaci jako celku.

    Přesto “řetězec ekvivalence“ navržený Laclauem, tj. “Hitler, Mao, Perón a De Gaulle”, není vůbec přesvědčivý, a není jím ani obecnější tvrzení, že “‘populismus’ není typem hnutí – ztotožnitelným buď se specifickou sociální základnou, nebo určitou ideologickou orientací – ale politickou logikou” (Laclau: 2005: 117), v neposlední řadě (koneckonců) proto, že politický problém, který je tím vyvoláván – jmenovitě zda levice, aby byla úspěšná, by rovněž měla jednat “populistickým“ způsobem – svádí člověka ze správné cesty.

    Krize a systémová opozice

    V jedné z ranějších studií, ve které se jeho analýza zdála bližší marxismu, Laclau ukazoval, že “výskyt populismu je historicky svázán s krizí dominantního ideologického diskursu, což je na druhé straně součást všeobecné společenské krize” (Laclau, 1981: 153). Nicméně, jestliže je populismus založen na skutečnosti, že populárně-demokratické prvky jsou prezentovány jako antagonistická alternativa k ideologii dominantního bloku, nevyplývá z toho nutně, že populismus je ekvivalentní revolučnímu hnutí.

    Naopak, k podněcování populistického vývoje může postačit, jak Laclau píše, že jedna třída nebo třídní frakce potřebuje zásadní změnu uvnitř vládnoucího bloku, aby si zajistila trvání své hegemonie.

    Z dobrých důvodů v tomto smyslu rozlišuje populismus vládnoucích tříd a populismus tříd ovládaných (Laclau: 1981: 151).

    Jinými slovy, každá krize musí být zkoumána ze dvou pohledů:

    a) z pohledu těch, kdo jsou ovládáni;

    b) z pohledu těch, kdo jsou u moci.

    Vzhledem k posledně uvedenému je kritickou otázkou, jestli a jakými způsoby dnešní pravicová hnutí v Evropě splývají se zájmy objevujícími se uvnitř “dominantní třídy, přesněji ve skupině dominantní třídy, která tváří v tvář krizi dominantního diskursu chce ustavit novou hegemonii, a tudíž se cítí nucena obracet se proti zavedené ideologii ‘lidu’ jako celku” (tamtéž. str. 153).

    Pokud jde o ty, kteří jsou ovládáni, stěžejním problémem je vážné zhoršení společenského klimatu, což je dostatečně doloženo po celé Evropě, dokonce i v Německu, které je vedoucí zemí v jádru privilegované zóny evropského teritoria. V dotaznících uvádí více než polovina německého obyvatelstva, že se cítí ohrožena současným ekonomickým vývojem: 37% z nich říká, že jsou “podrážděni“ a 33% “rozzlobeni“ (Institute for Conflict and Violence Research – IKG, 2010: str. 3).

    Podle stejného průzkumu jsou na vzestupu pravicové, dokonce extrémně pravicové postoje v případech, kdy jsou lidé krizí osobně ovlivněni. Kdokoli se cítí ohrožen krizí, má tendenci přiklánět se k islamofobii, xenofobii, obhajobě privilegií zavedených skupin (“Etabiertenvorrechte”), antisemitismu stejně jako tendenci k sexismu a homofobii (tamtéž, str. 8). A to vše ještě v situaci, kdy žádná vysloveně pravicově populistická strana neexistuje.

    Kořeny hegemonie

    Změny v uvědomění mas, které dosahují takové kvality a takového rozsahu, musí mít vždy něco společného se změnami v praktických životních podmínkách lidí, a také uvnitř světa práce, kde podle Gramsciho, “hegemonie vzniká” (viz Gramsci, 1991, str. 132).

    Běžný liberální hlavní proud se přizpůsobuje argumentaci, že změna je vždy spojena s nejistotou. Kromě toho, jak je argumentováno, ztráty, které vyplývají z “globalizace” tak říkajíc přirozeně, zasáhnou určité sociální vrstvy nejtvrději, a ty se pak přiklánějí k pravicovým názorům. Avšak tento pohled zjednodušuje a zmenšuje závažnost skutečnosti.

    Široké masy lidí opravdu stále více rozpoznávají zhoršování sociálních podmínek jako důsledek politiky, která přejímá požadavky finančních trhů a nadnárodních podniků jako tvrdá objektivní fakta a svaluje je jako praktická omezení na obyvatelstvo. Kromě toho od osmdesátých let celá generace prožívala “změny” a “reformu” jako synonymum pro rostoucí útrapy na pracovišti, nejistotu a zhoršování smyslu pro rovnoprávnost. Známým klíčovým pojmem je tu “nejistota”, která se rovná praktické negaci sociálního státu, vytvořeného v Evropě po druhé světové válce. Nejistota pracovních vztahů, která přesahuje rozsáhlou a stále rostoucí oblast zranitelnosti, kterou vytváří, rozkládá celý pracovní svět, včetně oblasti normálních pracovních vztahů (viz Dörre/Kraemer/Speidel, 2004: str. 96).

    Zatímco nejistota ovlivňuje veškerou naši společnost, stále více lidí žije fakticky v podmínkách všeobecného nedostatku, nedostatku zboží a služeb, bezpečnosti, příjmů, stabilních sociálních vztahů; ve stavu, který průzkum označuje jako “negativní individualismus”, jenž otevírá pole pro růst pravicově populistických směrů (tamtéž, str. 101).

    To znamená: Jestliže chceme podrobněji vykreslit sociální zdroje růstu extrémních pravicových postojů pronikajících do “nitra společnosti”, musí být jedním z hlavních bodů naší analýzy pokles sjednocující schopnosti sociálního státu kombinovaný s oslabováním organizované pracovní síly. Modernizované pravicově populistické strany, které doposud hlásaly čistě anti-státní neoliberalismus, se nyní ironicky staví do pozice obránců sociálního státu – ačkoli se zásadní výhradou, že sociální stát “založený na výhodách” má být přístupný výlučně domácímu obyvatelstvu.

    To je mnohem víc než čistá demagogie, neboť to ukazuje jeden z Laclauových nejdůležitějších argumentů, jmenovitě že význam politických diskursů, může fluktuovat (těkat,  kolísat) mezi opozičními tábory (“plovoucí (kolísavý)  význam”): Prosperující sociální stát v Evropě byl vždycky nedílnou součástí procesu rozdělování příjmu (distribuce příjmů) v rámci národního státu. Jakmile je jednou přijata neoliberální mantra, že další rozvoj sociálního státu není v důsledku finančních omezení ani žádoucí, ani možný, jinými slovy, jakmile se smíříme s rozložením sociálního, takříkajíc třídně racionálního rozdělování, je i myšlenka sociálního státu v nebezpečí, že zkolabuje do svého protikladu – reakčního nacionalismu usilujícího o vyloučení (srovnej například program přijatý v červnu 2012 Svobodnou stranou Rakouska (Freedom Party of Austria) - (viz její webové stránky: http://www.fpoe.at/fileadmin/Content/portal/PDFs/2011/2011_graz_leitantrag_web_01.pdf).

    Fenomén nižších vrstev?

    Buďme opatrní! Závěr, který je často slýchán v liberálních diskursech – ve kterých je populismus v první řadě fenoménem bílé, mužské části nižší třídy, která se oprávněně pokládá za skupinu modernizací a globalizací poražených – při empirické analýze neobstojí. Jak se ukázalo v německém průzkumu citovaném výše, pravicově populistická orientace vzrůstala paralelně s prohlubováním krize ve všech sociálních příjmových skupinách, od roku 2009 znatelně také uvnitř vrstvy s vysokým příjmem. Tato vrstva odmítá podporu slabších skupin a má tendenci je podceňovat. K tomu navíc značně vzrostla agresivitou nabitá islamofobie, pozorovaná jak v politickém středu, tak od středu nalevo (tamtéž, str. 13).

    Pokud se toho týká, čteme v závěrečném shrnutí studie IKG: “Jako s následkem proudu ekonomických a společenských účinků krize … máme co činit se vzrůstající brutalitou buržoazie … což je dodatečně popoháněno tiskem, tj. údajně liberálními deníky a týdeníky. Není to velikost, ale síla vlivu vyšších příjmových skupin, která přispívá k negativním změnám v současném společenském a politickém klimatu, což je zde třeba brát do úvahy.

    Odklon od demokracie

    Existující empirická data z různých zemí ukazují, že narůstá počet těch, kteří se ve své sociální existenci cítí krizí ohroženi a mají tendenci si od demokracie vytvářet vnitřní odstup. Krize politické reprezentace, jaké jsme svědky v celé Evropě, je obzvláště závažná, jelikož pracující třída a lidové vrstvy tváří v tvář ekonomické a společenské krizi potřebují od politiky více.

    Místo toho je politická třída nechala na pospas chladu finančních trhů. To má samozřejmě závažné následky, neboť pravo/levá dichotomie již není velkou částí společnosti vnímána jako přibližný ekvivalent dichotomie vyšší/nižší třídy. Avšak “krize politické reprezentace” se zdá být příliš širokým pojmem pro popis základního procesu. Nedostatek zájmu o pracující a další lidové vrstvy dávaný najevo politiky se setkává s nedostatkem politického zájmu obyvatelstva.

    Jinými slovy: spojenectví mezi vrstvou střední třídy a pracujícími lidmi, doposud sjednávaná sociálně-demokratickými a zelenými stranami pod praporem umírněného neoliberalismu, se nápadně rozplývají, zatímco politický liberalismus nabírá elitářský charakter.

    V této kritické situaci nabízí nová pravice možnost rebelie bez zpochybňování základních struktur kapitalistického vlastnictví, jak Walter Benjamin psal v roce 1936 s odkazem na fašismus, který, jak uvedl, vidí spásu v tom, že “masy se mohou vyjádřit (avšak v žádném případě nedosáhnou svých práv)“ (Benjamin, 1963: str. 41).

    Na závěr: když jsme sledovali analýzu Ernesta Laclaua, vyčlenili jsme rozhodující charakteristiku populismu, podle níž populismus reprezentuje “antagonistickou alternativu“, která koliduje s ideologií vládnoucích bloků. Avšak tato antagonistická alternativa může být formulována ze dvou pozic, které jsou samy o sobě antagonistické, to je, buď z postoje pravicového, nebo levicového, z postoje dominantní, nebo podřízené třídy. To nás přivedlo k limitům Laclauových analytických východisek, ve kterých mohou být oba postoje, podle jeho mínění, zahrnuty pod společný pojem “populismus”, což by pro změnu znehodnotilo v podstatě jejich protikladný obsah do pouhých variant téže věci. To, na čem v politice záleží, však není shoda, ale naopak odlišnost.

    V tomto kontextu se pojem “populismus” jeví jako eufemismus pro nové nacionalistické, xenofobní a antidemokratické pravicové křídlo!

    Zde existuje paradox. Oč úspěšněji dopadla nová pravicová alternativa ve volbách, o to více až doposud selhala, když měla přestát zkoušku podílení se na vládě. Ale neměli bychom z toho odvozovat příliš mnoho uspokojení, uvážíme-li, že například v Rakousku, přestože strana Svobodných (Freiheitliche Partei Österreichs, FPÖ) Jörga Haidera při své účasti ve vládě mezi roky 2000 a 2006 okázale selhala, podle posledních volebních průzkumů je možno předpokládat, že vyjde z nastávajících voleb jako největší politická síla.

    Otázkou je, zda “antielitářství”, kterým se vyznačují nová pravicová hnutí od samotného počátku, se nepromění v důsledku krize v nic více než pouhé gesto nebo, řekneme-li to jinými slovy, zda splyne s plány skupin vládnoucí třídy.

    Zde se kruh uzavírá, neboť odpověď na tuto otázku je důvěrně spjata s krizí evropské integrace, která naopak spouští nárůst nacionalismu provokovaný politikou úspor a obratem EU k centralistickému autoritářství.

    Mnohé bude záležet na tom, který z konkurenčních konceptů budoucí role Německa zvítězí mezi jeho elitami, a v tomto ohledu nesmíme v tuto chvíli cokoli pokládat za zaručené. Mnohé bude samozřejmě záležet na zápasech odvíjejících se na národních úrovních, obzvláště na jihu Evropy, proti úsporným programům uvaleným na tyto země.

    Možná se brzy dočkáme Evropy, ve které se cesty národů rozejdou opačnými směry, buď proto, že nacionalistická alternativa uvnitř vládnoucí třídy se s pomocí nového pravicového křídla stane jak rozhodující, tak populární, nebo proto, že bude obyvatelstvo v jednotlivých státech vyžadovat politickou alternativu k zavedené strohé politice, vnucované institucemi EU.

    V případě jakéhokoli možného vývoje, bude ve středu politických zápasů otázka klidné, demokratické budoucnosti vztahů mezi národy v Evropě založené na solidaritě, která vyžaduje zásadně reorganizovanou EU. Co je však nové, je to, že se to bude odehrávat v neustálé konfrontaci s novým pravicovým křídlem a v něm zakotveným nacionalismem a šovinismem.

    Je zajímavé, že téměř celý proslulý Marxův text Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta — polemizující o něčem, co bychom dnes mohli považovat za předchůdce takzvaného “populismu” – se zabývá analýzou selhání a porážek různorodých opozičních sil – liberalismu a levice.

    Pokud se týká dnešní politické levice v Evropě, je důležité porozumět těsné spojitosti mezi materiálním bojem a bojem o moc se zápasem o interpretaci krize. Levice může v tomto zápase s nacionalismem obstát vítězně, pokud bude schopná rozvinout modernizovaný, třídně založený diskurs a skloubit ho s velmi různorodými, všeobecnými požadavky žen, odborů, ekologů apod.

    Někteří tento projev nazývají “populistickým”. My ale víme, že je to evropské a demokratické. 

     

    Bibliografie

    Binder, Tanja: Erfolge der Rechten – Defizite der Linken? Eine Studie zur Entwicklung rechtsliberaler, rechtskonservativer und rechtspopulistischer Parteien in Westeuropa, Manuskript, Berlin 2009

    Dörre, Klaus/ Kraemer, Klaus/ Speidel Frederic: “Marktsteuerung und Prekarisierung von Arbeit – Nährboden für rechtspopulistische Orientierungen“ v: Bischoff, Joachim/ Dörre Klaus/ Gauthier, Elisbath et al.: Moderner Rechtspopulismus. Ursachen, Wirkungen, Gegenstrategien, VSA-Verlag Hamburg, 2004

    Gramsci, Antonio: Gefängnishefte [Prison Notebooks] sv. 6, Argument-Verlag 1991

    Institut für Interdisziplinäre Gewaltforschung: Unruhige Zeiten, Presseinformation zur Präsentation der Langzeituntersuchung ‚Gruppenbezogene Menschenfeindlichkeit‘, Berlin, 2010

    Jenkins, Patrick/Braithwaite, Tom/ Masters Brooke: “New force emerges from the shadows”, ve: Financial Times, April 10, 2012

    Laclau, Ernesto: On Populist Reason, Verso, 2005

    Laclau, Ernesto: “Politik und Ideologie im Marxismus. Kapitalismus Faschismus – Populismus“, Argument-Verlag, Berlin, 1981.

    Lenin, Vladimir Ilyich: What Is To Be Done? – Burning Questions for Our Movement, v Collected Works sv. 5, 1961.

    Marx, Karl: Der achtzehnte Brumaire des Louis Bonaparte v: Marx/Engels-Werke (MEW) sv. 8, str.1–208, Dietz Verlag, Berlin/O, 1969

     

    Poznámky

    1. Tento text vychází z úvodní prezentace a konečných připomínek společného semináře, “ New Populisms and the European Right and Far Right Parties. Challenge to and Perspectives of the Left" - (Nový populismus a evropská pravice a ultrapravicové strany. Výzva a vyhlídky pro levici) - organizovaného transform! europe, Associazione Culturale Punto Rosso a Rosa Luxemburg Foundation v Miláně, 9. března 2012.

    2. Viz zajímavá analýza ve Financial Times: “Přísná opatření v bankovnictví po krizi ponechala otevřenou cestu pro rychlý růst alternativních oblastí financování (…) ‘Stínový bankovní’ systém, prozatímní fráze používaná pro označení zahrnující širokou škálu institucí a mechanismů, od investičních fondů k ‘repo’ trhům, se zotavil rychleji a je připraven usurpovat banky v mnoha směrech… Někteří se obávají, že růst nebankovních půjček …umožní novým, nesledovaným bublinám nekontrolovaně růst, dokud bankovní systém a velkou ekonomiku znovu nestáhnou dolů ” (Partick Jenkins a kol., 2012).

    3. V době, kdy toto píšeme, se v Irsku má právě konat referendum. Zůstává nejisté, ve kterých dalších zemích se referenda o fiskální smlouvě plánují a jaké důsledky pro samotnou fiskální smlouvu bude mít výsledek francouzských prezidentských a parlamentních voleb.

    4. V tomto kontextu je důležité mít na paměti, že slovo “Lid” má, vzhledem ke svému používání národním socialismem (“Volksgemeinschaft”) v němčině negativní obsah, rozdílný od obsahu, jaký mají odpovídající termíny v románských jazycích (“people”, “popolo”, nebo “pueblo”). Problém je ovšem identický: dvojitý (dvojí) smysl politického pojetí “lidu”. To může znamenat obyvatelstvo v kontrastu ke státu a elitám, tj. celek utlačovaných a vykořisťovaných uvnitř národa nebo populaci jednoho národa v kontrastu s jinými národy, tj. etnicky nebo kulturně definovanou výlučnou identitu. Nejvhodnějším přístupem je podle mého názoru definovat “Volk” jako populaci strukturovanou prostřednictvím hegemonie vykonávané určitou sociální skupinou. Pozn. českého editora: v originálním anglickém textu je použit německý termín "Das Volk".