• Přivlastněme si Evropu jako věc veřejnou

  • Walter Baier | 27 Mar 17 | Posted under: European Union , Transformative Strategies
  • Politická krize, která 60 let po podepsání Římské smlouvy straší Evropu, je těžká a není možné ji jednoduše vysvětlit.

    Evropa existuje v globálním kontextu, který se nám připomíná příchodem uprchlíků: 1,5 milionu lidí hledajících útulek, který se ovšem Evropská unie, jedno ze světových center majetku a moci, zdráhá poskytnout.

    Jaký paradox a jaká hanba. Pro Evropany je nezbytné pochopit, že tato krize není o problému, jak 500 milionů lidí ubytuje 1,5 milionu dalších, ale spíše o tom, jak těchto 500 milionů, kteří si zatím ještě užívají nadstandartních životních podmínek, najde své místo ve světě, která v blízké budoucnosti bude domovem pro 10 miliard lidí – a to bude svět našich dětí a vnoučat.

    Následující století nebude patřit ani těm „pravým občanům USA“, jak tomu asi věří pan Trump, ale nebude ani patřit ani Evropě.

    Evropa je špatně připravená na vyrovnání se s naším měnícím se světem. To se ostudně ukazuje na smlouvách, které EU uzavírá s Tureckem a další, kterou se nyní chystá uzavřít s Libyí, aby zabránila uprchlíkům vstoupit na evropskou půdu.

    Ovšem toto není jenom o výzvách zvenčí. Evropské společnosti žijí v rozporech samy se sebou. Referendum o Brexitu demonstrovalo, jak rozzlobení voliči reagují na erozi státu blahobytu a destrukci vyhlídek v podstatě celých generací po třech dekádách neoliberální „protireformace“ a úspornosti.

    Evropská unie se stala snadným terčem pravicových populistů a nacionalistů, nejen proto, že by byli zlí a cyničtí lidé, což ovšem samozřejmě jsou, ale protože EU neplní to, co slíbila. To je důvodem, proč šedesáté výročí Římských smluv nesmí být příležitostí samochvály, ale spíše uvědomělé sebekritiky. Toto uvědomění očividně nezasáhlo nejvyšší patra EU.

    Není třeba zde připomínat opovržlivé komentář Jeroena Dijselbloema na adresu lidí Jižní Evropy. Dovolte mi snad jen jeden postřeh: Toto rasistické a sexistické tvrzení nevzešlo od Donalda Trumpa nebo jiného notorického pravičáka – přišlo od sociálního demokrata, ministra financí, který náhodou vedl Euroskupinu při vyjednávání se Řeckem. Jakou Evropu bychom mohli očekávat od takovýchto lidí?

    President Evropské komise, pan Junker, je zajisté osobou jiného kalibru. Na začátku března jménem Evropské komise zveřejnil Bílou knihu o budoucnosti Evropské unie, v níž otevřeně připouští, že lidé Evropy se čím dál víc obrací k evropské integraci zády. Je dobře, že začala důkladná debata o Evropě na základech ne zbožných přání ale racionálního pesimismu. A možná byl moudrý krok, že se pan Junker rozhodl prezentovat v Bílé knize různé scénáře a ne koherentní návrhy. Zítřky, které nám ovšem nabízí, jsou rozhodně vše jen ne zářné. Plně rozvinutá ekonomická, finanční a fiskální unie, jak by si jí asi přál, ale není příliš pravděpodobné, ji dosáhnout.

    Zbývající jeho scénáře jsou:

    Pokračovat, tak jako doteď, což samozřejmě není příliš populární, jelikož to dovedlo Unii do slepé uličky, ve které se dnes již nachází.

    Druhý, předpokládá přetvoření EU na pouhou oblast volného obchodu, což by vlastně znamenalo vzdát se tváří v tvář nacionalismu krajní pravice, a samozřejmě by vyvstala otázka, jestli jsme doopravdy věřili, že velké problémy našich společností, digitalizace, ekologické transformace, překonání globální nerovnosti, by mohly být vyřešeny pomocí volného trhu a nekonečné konkurence na deregulovaných trzích.

    Zbývá, jako jediná odpověď na to vše, Evropa různých rychlostí integrace? Dobře, vyrazme různými rychlostmi! Ale to zkrátka neposkytuje odpověď na rozhodující otázku, která je: „Jakým směrem se chceme vydat?“

    Vskutku, Evropa a její společnosti se nachází na rozcestí. Levice zatím pouze ve výjimečných případech dokázala, že je schopná udávat směr. V mnoha zemích, tím že volí nacionalistické a rasistické strany, lidé spíše vyjadřují svou nespokojenost a strach o budoucnost.

    My jsme vůči EU kritičtí, ale nebudeme hrát jejich hru. Evropská unie byla od svého počátku kapitalistickým podnikem, ovšem kompromis, ke kterému nakonec došlo, spočívá v kombinaci států blahobytu, vysoké zaměstnanosti a životních standardech, alespoň pro široké vrstvy společnosti. Toto je kompromis, kterým vládnoucí třídy skončily ve jménu neoliberalismu, jehož výsledek je teď zřejmý. Toto je sociální problém, ale ne výhradně – také je politický. Proto se pan Juncker mýlí ve své víře, že se dá zachránit Evropa před nebezpečím nacionalismu poskytováním více téhož samého! Ale také se plete, když předpokládá, že svolávání Evropské armády může vynahradit vytrácející se uspořádání států blahobytu. To, co Evropa vyžaduje, je sociální a ekonomický zotavovací program, agendu pro přeměnu jejího způsobu produkce a života vstříc spravedlnosti mezi pohlavími, ekologické udržitelnosti a sociální rovnosti. Takový program je jak představitelný, tak i uskutečnitelný. Takže v čem je problém? Co nám brání v dosažení toho, co je nezbytné a proveditelné?

    Poučme se od francouzského filosofa Louise Althussera, abychom určili, co je podstatné v tom, co není vyřčeno. To, co nás nejvíce udiví na Bílé knize je to, že na jejích 35 stránkách není slovo „demokracie“ zmíněno ani jednou. Nezmiňovat se o deficitu demokracie, i když pravdou zůstává, že pokud by Evropská unie požádala o členství v Evropské unii, byla by odmítnuta, protože postrádá parlamentní demokracii? Jak toto můžeme akceptovat?

    Dalším zásadní opomenutí není o nic méně zajímavé. Týká se existujících smluv Evropské unie - Maastrichtská smlouva, Lisabonská smlouva, Pakt stability a růstu, Fiskální kompakt, a kterákoliv další, kterou jmenujete, celý systém provizí. V nich byl neoliberalismus ustanoven jako základní ekonomická norma EU. Nezmiňovat tyto smlouvy v daném kontextu znamená ochraňovat je před tím, aby byly zpochybňovány. Ale jak můžete dosáhnout sociální a spravedlivé Evropy pod nadvládou volného trhu nad vším ostatním.

    Někteří lidé se prohlašují za Euro-federalisty. Proč ne? Ale federalismus v abstraktním pojetí může mít různé významy. Posilování autoritářského federalismu, což se zdá být mainstreamem v současných debatách, nepovede k ukázání cesty ven z dilematu.

    To, co je potřeba je idea demokracie, která respektuje obojí, jak opravdové demokratické sebeurčení občanů, států, národů a národnostních menšin, ať už obývají dané území dlouho nebo dorazily teprve nedávno. Tak, toto není v protikladu s tím, že souběžně potřebujeme nadnárodní demokracii zhmotněnou v plně rozvinutém Evropském parlamentu, zvoleném na základě univerzálního volebního práva všech mužů a žen žijících na Evropské půdě, parlament, který dohlíží na Evropskou centrální banku, na mechanismy Evropské stability, rozhoduje o Unijním rozpočtu a volí Evropskou komisi jako svoje výkonnou moc.

    Nikdo, dokonce ani levice není imunní vůči viru nacionalismu, který proti sobě staví lidi a pracující třídy z různých zemí. Nesmíme se vzdát Evropy, přenechat ji krajní pravici a nacionalismu. Ale abychom zachránili Evropskou integraci, musíme ji změnit.

    Naše levice, které říkáme radikální levice, se hlásí k tradicím všech hnutí za lidská práva a demokracii, které jsou součástí evropské kultury a historie. To, co jsme se naučili v těchto bitvách je, že demokracie nikdy nebyla hlavním cílem vládnoucích tříd. Až dodnes vždy musela být vyhrána pomocí masových hnutí a revolucí. Evropa potřebuje změnu a demokratické masové hnutí nebo jeho mírová integrace znovu riskují ztroskotání.

    Musíme si znovu zpět získat myšlenku evropské jednoty od jednoprocentní skupiny, která ji unesla pro prospěch své moci a zisku. Musíme z ní znovu učinit naši věc veřejnou, abychom dokázali, že jiná Evropa je nejen nezbytná, ale také možná!

    Vystoupení 23.3.2017 v Římě.

    Přeložil: Andrej Bóna


Related articles